Tankista Dulli a jeho good spirit

Afghan Whigs, stále svěží pamětníci časů, kdy rock v první polovině 90. let válcoval hitparády, mají u nás slušnou fanouškovskou základnu. Ta o sobě na pátek třináctého v Lucerna Music Baru dala určitě vědět početně, po emotivní stránce bych si ale dokázal představit bouřlivější atmosféru. Je fakt, že Greg Dulli a spol. už vizuálně taky působí poněkud usedlejším dojmem a jejich show není taková divočina jako kdysi, ale energie, která z nich leze, je pořád ohromná, jen jaksi vyzrálejší. Proto mě statičtější publikum překvapilo. Je ale možné, že kapela to vnímala jinak, protože vypadala spokojeně, a Dulliho slova o tom, že pod pódiem vládne „good spirit“, snad nebyla jen zdvořilostní, stejně jako krátký výlet mezi diváky.

V loňském roce se skupině mimořádně vydařil studiový comeback s deskou Do to the Beast a současné turné tuhle skutečnost hrdě deklaruje. Afghan Whigs se ještě zdaleka nezařadili mezi rockové dinosaury, kteří, aby se neřeklo, zahrají dvě, tři novinky a jinak ládují do nostalgicky naladěného publika osvědčené hity. Dulliho parta si v novém repertoáru očividně libuje a písně z Do to the Beast v pátek přehrála skoro všechny. Hned na úvod to byly, stejně jako na albu, energické pecky Parked Outside a Matamoros. Skvělá volba, protože kytarový riff první z nich byl snad pro účely zahajování koncertů přímo napsaný.

S velkým ohlasem se setkaly i další novinky The Lottery nebo Algiers, při níž se Greg Dulli chopil akustiky, jiné podle očekávání hrály významnou roli ve zpomalenějších pasážích setu. Při It Kills, uvozené krátkým úryvkem z písně Morning Theft od Jeffa Buckleyho, se Dulli posadil ke klávesám, které jinak střídal s violou nováček Rick Nelson. I Am Fire pro změnu přešla do coveru Tusk od Fleetwood Mac a zpěvák to provázel vojenským bušením do promptně přineseného bubnu. Mocně vygradovaná Lost in the Woods se zase propojila s beatlesovskou Getting Better a vykouzlila tak skoro dojemné finále základní části.

Pomalejší, ale dramaticky vyklenuté pasáže se šikovně střídaly s infarktově nabuzenými jízdami, při nichž se více vzpomínalo a kdy také dav nejvíce bouřil. Největší kasaštyk skupiny, album Gentleman, zastupovaly nesmrtelné kusy Fountain and Fairfax, Debonair a především titulní skladba, která spolu s John the Baptist (1965) a My Enemy (Black Love) patřila k těm nejžhavějším momentům večera. Třípísňový přídavek pak vrcholil dalším „doublem“, v němž se prolnul soulový trhák Bobyho Womacka Across 110th Street (známý ze stejnojmenného filmu, ale taky třeba z Tarantinovy Jackie Brownové) s hymnickou písní Faded. Očistný závěr.

Výkon kapely byl bezchybně seřízený, a i když pořádně utažený zvukový šroub příliš nedovoloval vychutnávat si detaily, dynamiku měl koncert úžasnou. Relativně nové tváře, mezi nimiž vedle Nelsona vynikal zejména kytarista Dave Rosser, byly Dullimu stejně spolehlivou oporou jako jeho dlouholetý souputník, basák John Curley. Ale tím největším magnetem Afghan Whigs zůstává (samozřejmě kromě skvělých songů) hlavně frontman. Jak se jeho postava stala s léty robustnější, jako by i jeho hlas ještě zmohutněl a ve vypjatých pasážích má průraznost tanku. To, co na deskách občas mate a působí jako intonační nedostatky, teprve koncert ozřejmí jako dotaženou práci s výrazem, který mistrně propojuje rockovou drsnost se soulovým feelingem. Jestli mi tedy něco ten večer opravdu nakopalo zadek, byl to Dulliho pěvecký výkon.