Temné a pomalé: The Three Blind Mice

Tři roky trvalo milánské čtyřce The Three Blind Mice, než se znovu vrátili do zakouřeného sklepa Café V lese. Celý večer otevřeli pražší surf garage tradicionalisté, což je kupodivu dokonale přesný popis toho, co The Maggie´s Marshmallows lezlo z aparatury. Surfové riffy omílané s punkovou vytrvalostí dokola, sem tam nějaké to sólíčko narušující strukturu hlavního riffu, hlas Maggie nakřáplejší než kytara a úderné bicí, které to celé drží to celé pohromadě. Pokud máte pro podobnou hudbu slabost, tak palec jednoznačně nahoru. Celý, nikterak dlouhý set se však trochu sléval dohromady a nefanouškovskému uchu to mohlo znít jako pár skladeb hraných dokola. Energická hudba poněkud kontrastovala se statickým projevem kapely na pódiu, které se většinou skládalo jen z opatrného šlapání vody do rytmu. Těžko říct, jestli za to mohla ta flaška na pódiu, nebo fakt, že nejspíš nebyla první a podle toho, jak to kytarista rozjížděl během vystoupení hlavní hvězdy večera, ani poslední.

Mám takovou vizi... Vizi toho, jak vypadal pokoj frontmana The Three Blind Mice během jeho dospívání. Ze stěn shlížel profesionálně zachmuřený výraz Nicka Cavea a sledoval vytáhlého Itala, jak před zrcadlem za zvuků The Bad Seeds chrastících z kazeťáku nacvičuje mistrovy pózy, gesta rukou a hypnotizování publika. Alespoň tak bych to tipoval po poslechu nejnovějšího alba jeho kapely The Chosen One. Temný, pomalý postpunk, hutné bluesové riffy kořenící westernovou atmosféru. Pak se na pódium objevil Manuele Scalia a cokoliv, co jsem si představoval o jeho dospívání pod temným vlivem australského supa, se proměnilo v realitu. Dlouhé černé vlasy, vesta přes košili, naleštěné boty, že by to ani Clint Eastwood lépe nedokázal, půlka těla okamžitě za pódiem a ukazováček po prvé mířící do slušně zaplněného sálu. Určitě používá i stejnou barvu na vlasy...

Nicméně nechápejte mě špatně. Milánská čtveřice, která své poslední album nahrála v Berlíně (bez komentáře), sice zní a vypadá jako Nick Cave revival, který nějakým způsobem přišel k vlastní hudbě, aniž by se vzdal původní inspirace. Ale znít tak, že i pravověrný fanoušek The Bad Seeds by mohl tvrdit, že poslouchá buď nějaký b-side song, nebo přinejmenším velmi povedený cover, to není nic jednoduchého. A Three Blind Mice se to daří i díky hráčské suverenitě. Manuele Scalia naštěstí nestrávil celé dětství přípravou na nikdy neuspořádanou soutěž o nejlepšího dvojníka Nicka Cavea, ale taky víc než slušně ovládl kytaru. A naživo to prostě šlapalo. A co si budeme nalhávat, je to i díky tomu, že The Chosen One je prostě super album. Nic převratného, nic originálního (ale co taky dneska je), ale poctivě udělaná práce, ze které je znát upřímný obdiv k temným vzorům. A dokonce přišel i Phil Shoenfelt...