ScreamJay | Články / Reporty | 14.11.2017
V každým zatraceným póru! Jedeš si pro muziku, od který čekáš, že se ti projde po kůži, a přitom skutečnou pointu celýho večera najdeš, až když prožiješ večer následující. Je to jen čtyřiadvacet hodin, stejný sál, ale tíseň v prostoru se tentokrát mění v tíseň niternou. Ten pocit, když s pochodní procházíš obrovskou jeskyní a jediný, co dokážeš přečíst, jsou prchavý kontury pod nohama, pár řádků, který záhy polyká lačná prázdnota. Emoce jsou hlad a hudba je hladem po emocích. Kdybych měl duši, zněla by jako páteční Becoming Animals. Nekomplikovaná, strohá a přesto bezezbytku intenzivní. Dva lidi, co dokážou postavit chrám a zároveň ho sami srovnají se zemí. Tady je moje odpověď. Amenra se o totéž marně snaží v pěti lidech, naléhavá projekce, která tě má stáhnout pod hladinu, úpěnlivá a k dokonalosti dovedená show. Chrám těla i duše však zůstává prvoplánovou pózou, pouhým mottem a ne jeho výlučnou pointou.
Už roky se ptám, proč na mě tahle kapela, kterou si vlastně pouštím docela často, naživo vůbec nefunguje? Cítím strukturu, vnímám formu, ale kde je sakra to zásadní pouto? Belgičani kolem sebe vytvořili ukázkovej blackmetalovej kult, jen bez toho black metalu. S vlastní symbolikou vepsanou do pudových a veskrze tradičních postmetalových postupů. Vybrnkávačka v nekonečným intru, uprostřed pulzující hluková stěna a nízkofrekvenční bicí, řev, co ti nastavuje zadek, a pak dlouhé doznívání. Bolest není formalita a vždycky má jen takovou sílu, jak moc v ní věříš. Pokud z "předskakujících" Kalle cítím vzájemnou důvěru, plachou, tvůrčí i tu prostě lidskou, pak Amenře živý podání (pro kapelu samotnou zcela zásadní) nevěřím. Konstrukt, alternativa, co nesnese alternativu?
Introvert Colin H. Van Eeckhout a spol. se rozhodně umí prodat, periferně sleduju synchronizovaný metalový gesta, napumpovaný žíly i pot vyraženej do tváří jako pečetní vosk. Přesto se v tom všem cítím poněkud opuštěnej, zrazenej, zapřenej tak, že mě nejspíš nikdy úplně nespolknou, a když spolknou, určitě nestráví. Druhou šanci jsem nám dal, i když, jako v předchozím případě, odcházím už notnou chvíli před koncem. Nechci jim vyloženě křivdit a musím přiznat, že je tady něco, čemu nakonec dokážu (u)věřit - v těch pohledech většiny lidí kolem, který si hledaj cestu z umělý mlhy, je hluboce v(y)rytý, jak autenticky si prožili svý drama. Alternativa mi už vloni (a nejen podobně strukturovaným večerem s francouzskými Celeste) dokázala, že i když není festivalem s otevřenou náručí, tak otevřeným zprostředkovává příjemný šrámy, hluboká poznání. Ve stínu za hudební vděčností nabízí mnohdy překvapivý kontrasty.
Festival Alternativa: Amenra vs Becoming Animals
9. - 10. 11. 2017 La Fabrika, Praha
foto © Anna Baštýřová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.