Jakub Peřina | Články / Reporty | 02.02.2017
Tyhlety androšový večírky za stovku, to je moje. Popravdě jsem rád, že Deerhoof dostali rýmičku a nepřijeli, neobjevil bych jinak Oswaldovi, jednu z nejzajímavějších nových kapel, co sem za poslední měsíce slyšel. Ale postupně.
Poslední dobou se snažím být tolerantní a chápavej. Nevidím důvod, jak nějaké kapele pomůže, když o nich napíšu, že hrajou jak z prdele. Na druhou stranu bych nerad kecal sám sobě, takže se to ve mně pere. Jednoho z členů OTK jsem před koncertem potkal na záchodech (neděste se hned) a působil jako velmi milej chlápek. Škoda že na tom záchodě nezůstal, napadlo mě, když začali hrát. Jo, to je přesně ta věc, kterou bych neměl psát, protože nikomu nepomůže. Kolem OTK bylo kdysi celkem haló, ale nevidím důvod, proč by dneska někoho měli zajímat. Evidentně hrají pro radost, pro sebe. To beru. Akorát já sem s nima moc radosti nezažil. Kdybych chtěl bejt zlej, tak řeknu, že zní, jako kdyby Hudba Praha hrála covery Walda Gangu, ale já takovej nejsem, takže to... sakra, už používám stejný triky, co pan prezident Tuzeman. Každopádně drsnost OTK je asi něco jako rozmlátit dětem bábovičky ve škole. Když vám je čtyřicet.
Na záchodech sme už byli (jsou krásně antigenderový) a i barmani jsou v Underdogu krásně antigenderový, haha. Dělám si srandu, jsou skvělý. Pivo, pár jamesonů a už hrajou Oswaldovi. Od začátku čumím s otevřenou hubou. Mám rád kapely, co vypadaj na první pohled dobře. Chápu, že jde především o hudbu, ale když si mám vybrat mezi skvělou show, kterou předvádí hezká bubenice (bubnuje vestoje!) a sympatickej kluk s hezkejma botama a třeba mezi... holkou v batikovaným tričku a klukem s hezkejma obroučkama na jeho trendy brejlích... chápete. Takže duo Oswaldových – nejen že vypadaj dobře, ale taky hrajou něco, co tu pořád ještě není tak běžný, jak by mělo. Nemám rád laciný přirovnání, ale v hlavě mi to lítá a nejde to zastavit (že by ty Jamesony?). Two Gallants, špagety westerny, ranný The Kills a tak dál a tak podobně. Skvělá angličtina (pán není čistokrevnej Čech, což je vždycky dobře), energie, co nutí pár jedinců řvát „yeeah“ a vytleskávat do rytmu. Stát se může cokoliv, ale za tuhle kapelu bych strčil spoustu dalších tuzemskejch kapel do ohně. Pokud se nebudou bát přitlačit a rozvíjet svoje talenty (umí napsat písničku stejně jako dělat bordel), dokážou cokoliv.
India a vrchol večírku. Po vypadnutí Deerhoof z programu se z koncertu stal křest jejich debutové desky. Když jste kapela s „kořeny v Budějovicích, Pardubicích a Ostravě“ a ještě to o sobě dáváte vědět, může to dopadnout vážně jakkoliv. Kluci se před koncertem nechávali fotit, vypadalo to dobře, pózy jim jdou tak nějak nenuceně. Ale stejně sem radši uskočil ze záběru, nechci skončit na plakátu ve Fakkeru. „Lokální legenda Sokol“ zní jako nějaká temná zavilá postavička z Rychlých šípů a já si jenom přeju, ať to tak není a taky ať to proboha není syn Jana Sokola, „lokální filosofický legendy“. S těma synama slavnejch otců se to totiž poslední dobou nějak vymklo. Mišík, Kocáb, Švejdík, uf. Kdo přijde dál?
Dost srandy. India nezklamali. Kluci nezpívaj a to je pro ně jedině dobře. Čuměj si na botky, jeden z nich se dokonce celou dobu neotočil k lidem čelem, což sem měl u podobných kapel vždycky rád. Krautrock, psycho-cosi a hlavně nenucené vrstvení zvukových ploch přes sebe, tak přirozeně, jako to neumí snad žádná současná česká kapela. Jediný problém jsem měl s tím, že mi to občas znělo až moc studeně, jako nějakej debilní mathrock, ale bůhví, co jsem ke sklonku večera vlastně slyšel. Možná už to byly akorát nějaký hlasy v mý hlavě.
Když pak spustil DJ Misogyn, byla to jasná předzvěst zbytku večera. Zazněly první tóny Fuck Forever a znovu se objevily ty věčné otázky, které spolu s Petem Dohertym řešíme už dvanáctým rokem.
How d'you choose between death and glory?
How d'you choose between death and glory?
Happy endings don't bore me
Happy endings, they never bored me
Odpovědi pořád neznám, asi je to tak správně. No a pak už si vzpomínám jenom na to krásný ráno. Nemá cenu si lámat hlavu nad šťastnými závěry, když to za mě už vymysleli v Intimním osvětlení. To sou středy.
India + OTK + Oswaldovi
31. 1. 2017 Underdogs´ Ballroom & Bar, Praha
foto @ Zu
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.