Tohle ještě není konec (Swans)

I am asking
What made us like that

Už cestou do Brna se snažím naložit s informací, že jedu vstříc poslední možnosti vidět Swans, tedy alespoň v aktuální sestavě, vedle které se roztékají démanty. Sentimentalita to není, ale vědomí nezvratné skutečnosti přeci jen zneklidňuje. O pár hodin později stojím v hlavním sálu Flédy, která je přeplněná po okraj, a s těžko přehlédnutelným údivem pozoruji Little Annie, která společně s Paulem Wallfischem (později sedícím za klávesami se Swans) prolomila bariéru pódia a hlediště civilním příchodem i následným kontaktem s publikem. Dvojice těžila z minima: Wallfisch klavírem a příležitostným vokálem doprovázel Little Annie s místy nerozpoznatelnou hranicí recitace a zpěvu. Kabaretní atmosféra, přímočaré texty a vcelku jednoduché hudební postupy nezní jako nic nového, ale osobnost zpěvačky formu dokáže upozadit. Po dohrání Because You’re Gone Song se posadila Little Annie zasažená tíhou vlastních slov na stoličku a ještě chvíli těkala očima po sálu, zbytek setu byl neméně sugestivním prožitkem. Jako předskokan tak sice vynikla jinou intenzitou než třeba dřívější Anna von Hausswolff nebo Pharmakon, ale zároveň ne jakkoliv menší.

fotogalerie z koncertu tady

Hřejivější úvod postavil téměř tříhodinový zbytek večera do silného kontrastu. Nová píseň, další neuvěřitelný, čtyřicetiminutový kolos The Knot, vznikl z koncertního improvizování, Swans patrně ani po neskutečné řadě let nehodlají odpočívat. Michael Gira se ptá, co nás stvořilo zrovna takové, jací jsme, a v duchu odevzdanosti poslední desky The Glowing Man na závěr dodává: „Some day, I will come.“ Starší Screen Shot vrací zpátky na zem. Here, now, stejně jako na podzim zazní ve verzi překvapivě velmi podobné se studiovou, včetně zlověstného klavíru a šamanského rezonujícího virblu. Cloud of Unknowing roztahuje některé motivy místy až do ztracena, zato poslední část výrazně oživí najazzlé bicí a zakončení na sekundu unisono. Při druhé nové, sarkasticky pojmenované The Man Who Refused to Be Unhappy se kontury zdají už silnější, byť Gira z velké části koriguje chaos, stejně jako se mu poddává. Přímočarý repetitivní rytmus upomíná na krautrock, a přesto z nějakého důvodu nevyzní tak motoricky, totéž platí pro závěrečnou titulní The Glowing Man. Nové a meditativnější intro potřetí podněcuje obavy o to, jak to s kapelou tedy bude dál, ale zatěžko o tom v danou chvíli přemýšlet.

Když zavřu oči, běží mi před nimi všechno, co se kdy stalo, i to, co se právě děje. Když vytáhnu zkusmo špunt, u ucha startuje letadlo. Michael Gira na závěr opírá kytaru o zesilovač a vazba je nečekaně hlasitá a hluboká, zbytek kapely hraje jemněji, už jen v plochách. Swans upouštějí od drásavých finále většiny dosavadních koncertů, ale v bezčasí s minimem katarzivních momentů to pořád visí ve vzduchu. Tohle ještě není konec.