Ve snu na Colours: Björk a Bokka

Tentokrát nám ten barevný svátek začal neskutečně. A to neříkám jen kvůli Björk. Nadchli i Bokka, splnil se mi díky nim sen vidět naživo Fever Ray. Když zavřete oči, byli tam. Používají naprosto stejné vokální modifikátory. Vůbec, vybrat Bokka byl bravurní krok, dát jim hlavní čas, taktéž. Chystají novou desku, takže se koncert vlnil mezi hity a slibnými novinkami. Dost možná to bylo jejich největší vystoupení, zdálo se však, že jim přesně taková scéna vyhovuje. Bokka měli příjemné vizualizace (grafika/dokument), úderné beaty a set pojali tanečněji, jak se na festival patří. Zpěvačka komunikovala s publikem pouze přes hlavní obrazovku – své vzkazy psala na klávesnici, i tak bylo znát její dojetí. A ten úsměv zpod masek z tříštěných krystalů nezapomenete.

Vrcholem noci se stal Clark. Objev elektronické scény 2014 posunul hranice Colours of Ostrava. Tak čistý, monstrózní a přitom vyvážený zvuk jsem za svých deset ročníků nezažila. Propasíroval tělem asi milion decibelů a stavěl set, který vzbuzoval očividný divácký podiv. Nesázel brzo ani pozdě, neměl hluchá místa, jeho techno, noise a dystopické struktury otevíraly bránu do jiného časoprostoru. Už chápu jeho promo fotografii s násobenýma rukama. Z hlediska produkce šlo o čiré zvukové obžerství. Zapomeňte na desku, live byl stokrát… stokrát všechno! Ve chvílích táhlých přechodů mi hlava ostřila sluch a obraz se rozmazával blahem. Clark představuje nekonečnou satisfakci po dlouholetém volání po kvalitní elektronice na Colours. Poklona.

A Björk, ano, už už.

Zpívala, jako když chce srovnat vítkovický areál se zemí. To mě z půle koncertu dost těšilo – operace hlasivek jako by nebyla. Zároveň jsem se podivovala její fyzické kondici. Promiňte mi to, ale padesátka na krku, dlouhá rekonvalescence a taková pařba? S jasnozřivě bílou ježurou na obličeji skotačila s obdivuhodnou vervou. Chtivce potěšila písněmi Wanderlust, Mutual Core, Stonemilker I Dare You, Possibly Maybe nebo Lionsong. Stejně jako jinde, i tady začal koncert tiše, nenápadně, a rostl do až strašlivých intenzit. Kopíroval náladu Vulnicury – záchvěvy smyčců, hang drum a Arcova všeobjímající technizace. Pro představu si pusťte třeba Not Get, je v tom všechno. Tedy až na dva působivé ohňostroje. Jak asi zazní z více stran, je jen škoda, že hrála Björk tak brzo. Jednak tak nevynikla doprovodná biofilní videa, ani vynikající světla, druhak se na ni na začátek festivalu sešli prostě všichni a z toho půlka koncert prožvanila. Nechci hejtařit, jen vzdychám. Poslouchat kdákání u Björk za světla, to je smutná zkušenost.