Večer v kapse: Me and My Drummer

Byl to krutej začátek večera. Ve vlaku si ke mně sice přisedli dva postarší kluci v koženkových spíš než kožených bundách a bavili se o muzice, akorát jim máma zapomněla říct, že bavlněný ponožky jsou vždycky lepší.

Nepříjemnosti tím ale ten večer zdaleka neskončily a překvapivě za to vůbec nemohly mé nové šaty s vyzývavě feministickým nápisem. Koncert berlínských indiepopových Me and My Drummer byl víc než o měsíc posunutý kvůli nemoci, asi jako pozornost jsme dostali dvě předkapely. Danajský dáreček s blonďatými kučerami Tristan Brusch, kterého jsem pracovně překřtila na tristní brusketu, zní jako ucmrndanější verze mladého (byl někdy mladý?) Dalibora Jandy, který se pokouší hrát si na hipstera. A to říkám s tím, že když nejšmrncovnější kluk z našeho gymplu na chorvatské pláži procítěně vyřvával Hurikána, jihla jsem i já. Už když v prvním německy zpívaném songu zazní jméno James Dean, málem se kácím k zemi. Na TV Šlágr nebo na titulce bravíčka by se ale vyjímal pěkně (i když, to už nevychází, že jo?). Inspirace pro Tristana.

Pak už je to jen lepší. Druhá posila jsou Sundays on Clarendon Road, Jonáš Zbořil, kterého znáte z rádia Wave, Liberatury nebo jako naději české mladé poezie (sbírka Podolí) a Jan Tůma. Loni jim vyšla první regulérní deska Unward. Chytrá taneční elektronika. Nemít zrovna těžkou chvilku, juchám s početným hloučkem jejich dívčích fanynek celkem bez rozpaků. Ti kluci v sobě maj zakodovanou skromnost, zatím čisté duše, závist. Kdo by je neměl rád, když stvořili hudbu pro film Nemusíš s láskou, stačí s citem, o sexuálním životě mentálně hendikepovaných. Jeden z jejich nemnoha letošních koncertů pro mě vrcholí písní z nového EP Pale Blue Dot, které vyjde letos v červnu (spolu s Full Moonem). Pohne mnou, snad že to EPčko bude jako soundtrack ke starým Star Wars, že se klipy točily a fotky cvakaly v Českém krasu, spalo se v roubence a jedly se špekáčky.

Rozněžnění se rozplyne v představovací pauze. Kamarádka známé podává mokrou ruku s omluvou, že jde z toalety, a mě nenapadne nic jiného než jí říct, že jako matka dvouletého caparta jsem zvyklá na ledacos. Kdy už to začne?

Vyhajpované fotky stylizované německé variace na Beach House naštěstí lhaly, ani ta kapela nakonec nesedí, nejenom levelem. Charlotte má pěknej hlas i zadek a ohavnou blond vyměnila za ošátkovanou hnědou, po ruce rachitický bubeník Matze s roztomile nejapným humorem, jak brzo poznáme. Není to zrovna kapela, na kterou půjdete dvakrát, pokud tedy znáte jinou, což u části osazenstva pochybuji. Ve chvílích, kdy Charlotte vymění klávesy za elektrickou kytaru, si ale vzpomenu dokonce na The Kills, tahle poloha jí sluší. Když se pak rozpovídá o Praze (ano, první song se jmenoval Praha, haha), kterou si zamilovala, když sem jezdila za mladší sestrou, a pak zpívá o kámošce, které z nadužívání lehkých drog těžce hráblo, má mě aspoň pro tenhle večer v kapse. Ano, texty jsou polopatické, ono i ten název kapely, o desce s názvem Love is a Fridge nemluvě… Dvojice občas neví, zda tedy indie, dream pop nebo rock, dohání to ale bezprostřední komunikací s publikem a nasazením. Taková milá kapela pro nekomplikované, někdy to stačí. Na svatbu si je nepozvu, ale něco asi způsobili, když si hned po koncertě v digi koutku Mekáče s pusou upatlanou od hranolek euforicky kupuju lístek nach Berlin.