Anna Libánská | Články / Reporty | 10.09.2013
Jsou jména, o kterých se v hudebním světě mluvilo, ale postupem času se z jeho pomyslných tepen vytratila a upadla do propadliště hudebních dějin. Jsou i tací, kteří se v záři reflektorů vyhřívají pěknou řádku let a zmínka o nich už skoro nikoho nezajímá, protože o nich mluví zkrátka každý. Pořád. Existují ale i takoví, kteří na sebe nestáčí hledáčky hudební veřejnosti tak často, ovšem když už, tak je to bomba, která strhne všechny. A proto i kdyby se Café V lese namísto Prahy nacházelo na nějakém lesním palouku, Floex by měl na křtu nového EP Gone narváno. To se vsaďte.
Café V lese je přitažlivým koncertním místem hned z několika důvodů. Pražská omladina cílí obvykle na jiný druh hudby, navíc by si smokers unfriendly prostředí pro bujarý alkoholový večírek nejspíše nezvolila. Pro sečtělejšího návštěvníka je to bod k dobru, není nadto užít si koncert bez podnapilých hýkajících adolescentů, kteří od překročení jisté hladinky v krvi začínají hlasitě pořvávat na skupinu, ačkoliv koncert už dávno skončil a členové se občerstvují v zákulisí. Takový sečtělý posluchač jistě ocení i výtečnou akustiku, kterou se místní sklepení, neřku-li podhoubí, neboť je zde úrodná půda pro dobré hudební zážitky, pyšní. A co teprve prostory. Z neutrálních kamenných zdí v mžiku vykouzlíte éterickou svatyni i temné Draculovo sídlo.
Scenérie, kterou zvolil Tomáš Dvořák aka Floex se svým doprovodným bandem, budila dojem abstraktního obrazu. Bubeník za plexisklem. Zpěvačka vlnící se do elekrizujících rytmů, jako by snad chvílemi ani nebyla součástí kapely, ale jednou z divaček. Klarinetista odstrčený na vedlejším pódiu, jehož procítěná hra působila spíše jako one-man show. A za tím vším rozehrávají na plátně v pozadí barvy a tvary svůj duet se zvukem.
Vpředu trůní Floex. Dirigent veškeré abstraktní podívané, velmistr tónů entuziasticky ponořený do své hudby. Ninja Tune po česku. Jeho hra na xylofon připomíná tanec kouzelných hůlek, jež si jen tak povlávají vzduchem, čas od času natrefí na klávesy, jejichž čarokrásné zvonivé tóny rozechvívají přítomné. Tóny prosté naléhavosti a negativního zabarvení uvedly posluchače v naprostý klid, harmonii a staly se posly slastného očištění. Všechen shon a ruch neúprosně se pohybujícího velkoměsta zůstaly na prahu sklepení, dovnitř se nepodařilo proklouznout ani dozvuku té nejneodbytnější stresuplné ozvěny. Introvertův ráj, extrovertova oáza.
Po sérii starších písní přišel na řadu samotný akt křtu. Publikum netrpělivě vyčkávalo, ale žádné šáňo se nekonalo. Jen stříbrné třpytky. Určitá symbolika v tom je, možná jde o předzvěst stříbrné desky. O tom, že by si nějaké ocenění zasloužil, nás Floex přesvědčil hned vzápětí. Byl okouzlen přijetím desky u publika natolik, že neplánovaně zahrál zcela nový song.
Floexovi se podařilo něco nevídaného. Dostal publikum do varu dříve, než koncert vůbec začal. Zásluhu na tom měly nevětratelné sklepní prostory, v nichž se, díky absenci klimatizace, vyšvihla teplota na takových 35°C. Ke konci koncertu si většina návštěvníků mohla takřka ždímat trika. Pokud budeme hektolitry potu považovat za měrnou jednotkou úspěšnosti vystoupení a blaženosti publika, vyhrál Floex na plné čáře. Navíc nás koncertní zážitek obohatil i o odpověď na jednu palčivou otázku, kterou si položil už pan Werich. Moře, strýčku, proč je slané? Ve 21. století konečně známe odpověď... Je to pozůstatek Floexova koncertu. Vzpomínky na budoucnost.
Floex
6. 9. 2013, Café V lese, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.