Versus: The Smile – A Light for Attracting Attention

Mluvit v roce dvacet dva o „superskupině“ je už poněkud trapné, nicméně když ohlásili novou formaci Thom Yorke a Jonny Greenwood z Radiohead a vzali k sobě bubeníka Toma Skinnera známého z jazzových Sons of Kemet, vzbudilo to zvědavost. Tu přiživil singl You Will Never Work in Television Again, produkovaný Nigelem Godrichem, který spíš než jako Readiohead zněl jako… The Velvet Underground? Album A Light for Attracting Attention vyšlo před pár dny a za pár dní už tu máme The Smile živě, totiž 19. května v pražském Foru Karlín. Jaká jsou očekávání, co splnila deska britské trojice? Nervozita, úzkost, i takové pocity jsou na pořadu dne.

report z lednového londýnského koncertu najdete tady

Jirka: Jak vykročit ze stínu Radiohead, když máte ve svých řadách dva nejpodstatnější členy kultovní kapely Thoma Yorkea a Jonnyho Greenwooda a jediným odlišným prvkem je bubeník Tom Skinner? Bál jsem se, že The Smile budou Radiohead (k nimž jsem, pravda, tak úplně nepřirostl) „hození“ trochu jinam. Moje obavy částečně rozptýlil lednový přenos z Londýna a čerstvé album to jedině potvrdilo. Jasně, Yorke je Yorke, Greenwoodovo nervní muzikanství se nezapře. Ale i tak jsou The Smile kapelou s vlastním ksichtem, kde hraje podstatnou roli Skinnerova „najazzlá“ rytmika i postpunkový háv, do kterého se sevřená a vycizelovaná nahrávka místy halí. Baví mě hypnotické repetitivní linky proplétajících se kytar a basy, vnitřní neklid a jakási hudební neposednost, klavírem nesená melancholie a introvertní zamyšlení, hudební tvar, který se jako améba proměňuje pod rukama a mění se píseň od písně, poslech od poslechu. A Light to Attract Attention je místy přebujelou zvukovou krajinou, kde se člověk skoro ztrácí. Někdy je těch vrstev až příliš, místy jsou skladby téměř zahlcené svou roztěkaností. V každém případě je to jeden z letošních velkých zážitků a dost možná debut roku, byť mluvit o debutu u takto zkušených muzikantů je nadnesené. Hype byl obrovský a pánové z The Smile si dali na čas. Veškerá očekávání a snad i touhy publika hodili za hlavu a natočili přesně takové album, jaké chtěli, bez ohledu na budoucí reakce. Promyšlené, téměř novátorské, tak akorát experimentující a tak akorát hrající na vzpomínky na Radiohead.

David: Celou deskou skutečně prokmitává zvláštní pocit úzkosti, neklidu a nervozity. Toto vše patrně vzniklo fúzí Yorkeova hlasu a Skinnerových lichých rytmů, které sice Radiohead nebyli nikdy úplně cizí, ale s jazzovým bubeníkem Sons of Kemet to prožívají opravdu naplno. Zároveň tomu jdou naproti i po textové části, jak je vidět třeba v songu Smoke, kde se za repeticí věty „Smoke wakes me from my sleep” dá hledat jak psychická nestabilita, tak klimatická úzkost. Naproti tomu je tu skladba The Same, stoprocentní elektronika, kde figuruje pouze Yorke s Greenwoodem a dvojice v ní vybízí ke smíru, protože my všichni lidé v ulicích chceme to stejné. No a o jednu píseň dále, v The Opposite, opět na opačné amplitudě, zase chtějí zapalovat ohně. Ano, pokud by bylo potřeba definovat tento debut jedním slovem, je to skutečně roztěkanost. V jednotlivých skladbách jsou slyšet motivy z minulé tvorby Radiohead, ale zároveň nejde o nostalgický recyklát. Jak titul alba uvedl sám Yorke: The Smile nejsou bujarý smích, endorfinová nálož ani řada zářivých bílých zubů. The Smile jsou úsměv člověka, co vás trápí, a nebolí ho při tom všem se vám dívat do očí.