Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 13.10.2013
Vrchol nabité koncertní sezóny, iniciační zážitek generace Klubu rváčů v praxi… Již několik let nebyla koncertní sezóna tak nabitá jako právě letos, jak jinak totiž označit rok, kdy do českých zemí zavítala celá řada kultovních jmen, která se nám doposud úspěšně vyhýbala – namátkou triphopoví Portishead nebo kytaroví vazbiči My Bloody Valentine. Znovuzrození Pixies sice svou tuzemskou premiéru zažili už v roce 2006, kdy během několika hodin vyprodali žižkovský Palác Akropolis, ale tehdy se jednalo o abiturientský večírek pro pár stovek vyvolených. Proklínání osudu skončilo záhy po odchodu původní baskytaristky Kim Deal – Pixies namísto definitivního rozchodu nabrali druhý dech, po dlouhých devíti letech natočili nový materiál a oznámili rozpis evropského turné včetně vytoužené pražské zastávky.
Role předskokanů připadla na britskou noise-popovou partičku Yuck, která nabídla variaci na to nejlepší z alternativního rocku přelomu 80. a 90. let – Dinosaur Jr. v těch nejoptimističtějších okamžicích, hlukové běsnění Sonic Youth a sexappeal Kim Gordon. Nakažlivá živelná energie navíc umně zamaskovala nedostatek vlastní invence patrný na studiových albech. Příhodnější předkapelu pro Pixies byste na současné scéně hledali velmi obtížně a zamrzí pouze to, že si nevysloužili větší ohlas publika.
Toužebně vyhlížení Pixies nastoupili na pódium přesně na čas a obloukem se vyhnuli přehnané pompéznosti – čtyři hudebníci, žádné zbytečné kecy, střídmý světelný park, oddaní fanoušci a především nezapomenutelné skladby. Hned úvodní Gouge Away rozpoutala hotové šílenství, přitom se ani zdaleka nejedná o jeden z největších hitů kapely. Pixies by mohli zahrát cokoliv ze své nabité diskografie a ani jednou by nešáhli vedle, ostatně kapela si toho byla dobře vědoma a pro potřeby aktuálního turné nazkoušela úctyhodných 80 skladeb. Kostru čtvrtečního setu tvořil především materiál z nepřekonatelného druhého alba Doolittle s klasikami typu Monkey Gone to Heaven či Here Comes Your Man, ošizeny však nebyly ani zbývající nahrávky. Nové skladby v živém provedení navíc natolik ožily, že člověk v tu ránu zapomněl na jejich textovou vyprázdněnost. Jednoznačným vrcholem večera se stala závěrečná Where Is My Mind? O sborový singalong a mrazení v zádech v ten moment nebyla nouze – iniciační zážitek generace Klubu rváčů v praxi.
Obtloustlý principál Black Francis řídil dění na scéně a nezbývalo, než žasnout nad jeho nehynoucí energií, odehrát 30 skladeb bez sebemenší prodlevy se jen tak nevidí. Absence Kim Deal výslednému dojmu nijak neubrala, naopak jmenovkyně Kim Shattuck ji zastoupila více než obstojně. Zbylí dva spoluhráči se taky nenechali zahanbit, bubeník David Lovering ukázal neuvěřitelný cit pro melodii a zprvu nenápadný kytarista Joey Santiago ozvláštňoval přímočarou hudbu kapely originálními vyhrávkami a sóly. Zvuk se sice za ideální označit nedal, přesto se na poměry Lucerny jednalo o vítaný nadstandard.
Pixies splnili do puntíku veškeré očekávání fanoušků a těžko hledat na jejich čtvrtečním vystoupení sebemenší chybu. Aktuální hudební trendy najdete možná někde jinde, ale záplavu silných skladeb odehraných se strhujícím nasazení nic nenahradí.
Pixies (usa)
10. 10. 2013, Lucerna, Praha
foto © Kryštof Havlice
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.