XXIII. Blues Alive potřetí: Saharský vítr a ghetta Oaklandu

A je tu tečka, tedy finále. Blues Alive s třiadvacítkou v názvu se po dvou mimořádně nabitých dnech dostalo až do finále. Otázka byla nasnadě: S čím se pořadatelé předvedou tentokrát, do jakých koutů světa nás zavedou a čím překvapí?

Slovenští Mississippi Mixtape otevřeli hlavní program se ctí - a hlavně s vervou. Jejich moderní přístup, který mixoval blues s čardášem i názvuky balkánské dechovky či jazzu, byl přesně tím, co start večera potřeboval. Kapela si dokázala získat slušnou pozornost už vloni, když téměř zneprůchodnila foyer kulturního domu, a letos to nebylo jiné, jen pozornost publika byla snad ještě soustředěnější.

Čistých bluesových zpěvaček je spousta, narazit na zpěváka už je o něco větší umění. Mike Ledbetter disponuje mocným hlasem i charismatem lídra a do Šumperka dojel s kytaristou Mikem Welchem. A bylo to vlastně poslední blues večera. Tedy v té řekněme tradiční formě.

Kolébkou blues je Afrika a o zdůraznění spojnice mezi černým kontinentem a americkým vývozním artiklem se Blues Alive snaží léta (vystoupení Rolanda Tchakounté, JuJu či Erica Bibba s Habibem Koitém budiž dostatečnými příklady). V podobě malijských Tamikrest mělo publikum asi největší příležitost, jak se dostat skutečně ke kořenům. Odlišné harmonie, transovní postupy, texty v jazyce, kterému těžko někdo rozuměl, ale také solidní bigbít. Vystoupení jen těžko uvěřitelným způsobem gradovalo, až nakonec postupně houstnoucí zhypnotizované publikum smetlo silou horského větru ze Sahary.

Kdyby se uděloval titul o nejskromněji pojatou nástrojovku, asi by to vyhrál sympaťák Rick Derringer, nenápadný frajer, který byl před lety schopný sekundovat bluesovému kytarovému mistrovi Johnnymu Winterovi. A taky mu napsal hit Rock and Roll, Hoochie Koo. Derringer přijel jen s jedinou kytarou a frenetickým bubeníkem. A stačilo to. Na pohled křehký chlapík převedl zhusta naboostrované vystoupení, které bralo dech a sluch. Místy to bylo možná trochu stereotypní, hbité prsty v sólech se ztrácely pod mohutnou vrstvou zkreslení, detaily zanikaly, ale tohle mělo poněkud jiné kvality.

Tím, že přivezl šumperský festival Fantastic Negrita, jen potvrdil ocenění ze strany The Blues Foundation. Přijela totiž hvězda na vrcholu své slávy, ne legenda (jako dlouhá řada hostí) nebo osobnost, která se už přehoupla za svůj kariérní zenit (Jonny Lang). Fantastic Negrito je hvězdný teď a tady a je ztělesněním maximálně aktuálního blues pro jedenadvacáté století. Je dostatečně poučený tradicí, profackovaný ulicí i aktivistický na to, aby přitáhl jak žánrem protřelé publikum, tak mladší posluchače, kteří o jména jako BB King nebo Robert Johnson možná ani nezavadili. Zábavná excentricita, výborné muzikanství, kouzlo osobnosti i schopnost vyzobávat mnohé z různých zdrojů - to jsou základní ingredience vystoupení vládce nejen třiadvacátého ročníku šumperského festivalu, ale i bluesového krále několika posledních let.

Tradicionalisté nejspíše neplesali. Na druhou stranu - dramaturgicky vzato byl tohle jeden z nejzajímavěji poskládaných ročníků za poslední dobu. Ukázal podstatnou věc: aby bylo publikum spokojené, ba nadšené (vystoupení Fantastic Negrita, Rev. Sekou či Joan Osbourne vyvolalo takovou diváckou odezvu, že jsem se o místní kulturák vážně bál), není potřeba omílat dvanáctky a nostalgicky obehrávat staré legendy. Památný ročník.