David Stoklas | Články / Reporty | 24.05.2022
Těžký náraz do zdi syntezátorového hluku. Kdo čekal minimalistické temné country, musel být zklamaný. Mlha v pevném skupenství, kterou dokázaly prořezávat pouze drze ostré stroboskopy. Toto nebyl western, kdy úporným horkem člověk přichází o zbytky smyslů, ale spíš nehostinný futuristický kyberprostor, kde se chvění strun kytar schovalo za elektrické výboje elektroniky.
Detroitské trojici předskakovali tuzemští Plusminusnula, servírovali diskrétní postpunkové rytmy a v tvorbě dynamiky skladeb, kdy chtěli demonstrovat neudržitelnost současného života, jim pomáhaly gradující údery do činelů a občasný Švejdíkův chraplák. Naproti tomu, Ritual Howls před sebou valili většinu času homogenní kouli hluku, kdy dominantním prvkem byly přebuzené elektronické bicí, které nějakou dynamiku udělají jen těžko. Kde je tento nástroj spíše nutným zlem, tady tvoří velkou část zvuku, hlavně na koncertech, kdy se skrze elektronická udělátka derou tradiční nástroje ven pouze s velmi marnou snahou.
Rozeznávat kontury konkrétních skladeb bylo velice náročné. Zvukové aranžmá a hlasitost nástrojů sice vybízely k pohybu, který se moc neděl, zato se vytrácela veškerá intimita a hloubka. Ritual Howls se omezili na úspornou komunikaci a podtrhovali tak pocit, jako když stojí za zdí. Ne fyzickou, ale jako by se to všechno elektromagnetické vlnění jejich nástrojů zhmotňovalo do neprostupného rastru laserových světel.
Přes to všechno šlo o intenzivní zážitek, kde Ritual Howls tomu, kdo chtěl, nabídli ruku a ponořili se s nimi do asfaltově temného industriálního hluku. Darkwave, cyberpunk, přefuzzovaná baskytara, temné vokály a hypnotické syntezátory. Paul Bancell, s vizáží indiánského náčelníka, se sice se svou kytarou prosazoval těžko, ale i tak poutal pozornost tím, jak se zlým výrazem v obličeji hřímal barytonem o tom, jak jsme sami, ale sami spolu. Škoda že se všechny jejich přednosti a Bancellovy nářky musely cedit přes husté síto hluku, produkované synťáky Chrise Samuelse, který do nich bušil jak smyslů zbavený a zároveň kolem nich tančil jak u obřadního ohně. Těšili jsme se na temné country a dostali jsme temnou diskotéku.
Ritual Howls (us) + Plusminusnula
24. 5. 2022 Chapeau Rouge, Praha
foto © mattwa11is
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.