keša | Články / Reporty | 03.06.2013
Na Strahově to měli na rozdíl ode mě a Českých drah pohlídané, FDK právě dozněli, a tak jsme se jen přilepili na cigáro před klub a poslechli si pár hlášek, že jim to pořád pěkně isisovsky šlape. Škoda.
To už se ale chystali esazlesa. Kapela, která by asi neměla vystupovat jinde než v klubu, jen tam se dá hutný zvuk a křik unést, jen tam se nesměju úplně každé větě, co zrovna rozpoznám. Es je momentálně pět, třetí kytara ještě víc zahltila zvuk, basu a bicí abyste v něm kolikrát pohledali, ale hlavně, jsou dobří, zábavní, při jejich vystoupení mám vždycky koutky lehce zvedlé k úsměvu. Asi jsem jen průměrný dítě historie a nechápu pravý význam jejich poselství, ale co nedokážou texty, to Esa doženou na pódiu. Sice by jim asi líp sedlo nějaké větší pódium, tohle je očividně omezovalo (hlavně basáka), ale kdo na ně na Sedmičce neviděl, neužil si koncert tak jako já.
The Samuel Jackson Five vystoupili jen ve čtyřech, jeden ze tří kytaristů si zlomil ruku, příjemný začátek turné. Těžko říct, jestli čerstvá nehoda kytaristy kapelu poznamenala, ale i přes malé nejistoty a přešlapy ve čtyřicetiminutovém setu působili Norové přesvědčivě. Pokud bych měl porovnat vystoupení s deskama, stačí si odmyslet najazzlé vyhrávky à la Jaga Jazzist a vyaranžovaný zakulacený sound. Výsledkem živáku byl pak naprosto střízlivý zvuk, čitelný jak matika na střední někde ve Státech. Ve volných chvílích basák pomáhal paličkami bubeníkovi, který si užíval hru převážně vestoje. Jeden z kytaristů doplňoval hru na theremin, někdy na něj hrál i kytarou, druhý kytarista měnil za klávesy. Kolotoč nástrojovky nepůsobil jako předváděčka multiinstrumentalistů, ale byl asi zacelením díry po absentujícím členovi, působil přirozeně. Zpěvy se omezily na backvokály bez hlavního zpěvu, až na Electric Crayons z poslední desky. Jako přídavek zahráli podbízivou Michael Collins Autograph ze staršího alba Easily Misunderstood. Koncert byl průřezem jejich tvorby a ne jen prezentací nové desky, takže vynikla rozmanitost. A měli jsme štěstí, protože po Sedmičce odehráli už jen jeden koncert v Drážďanech a pak turné zrušili. Let’s call it the bad luck tour of 2013, tak ustřiženou šňůru komentovali na svých stránkách.
Po chvilce venku jako kdyby se člověk vrátil do úplně jiného světa − tma, pára, led světlení. Lento se zabalilo do metalového hávu a byli přísní. Pryč je naléhavost a uhlazenost poslední desky, která tvoří dvě třetiny vystoupení Italů z Denovali Records. Clooneyovci (mrkněte na basáka a budete mít jasno) ví přesně, jak udeřit. Tady není místo pro kompromisy, jeden song střídá druhý, kolikrát i bez pauzy pro potlesk, jako by ho neměli zapotřebí. Oddychu ve vybrnkávačkách se nedočkáte, a když už přeci jen zvolní v interludiích, drží je na uzdě a nepodlezou jim.
Síla Lento je v pravém opaku prvoplánovosti, jejich muzika je i přes velký hukot jen pro vnímavé posluchače. Když budete stát u baru a pokuřovat, nemáte šanci k jejich hře proniknout, mysl nebude soustředěna na velké změny riffů, tempa a promyšlenou gradaci a Lento v tu ránu zapadnou mezi ostatní metalové party. Jeden přídavek a přesně v deset je konec. Nezbývá, než souhlasně kývnout hlavou.
Lento (it) + The Samuel Jackson Five (nor) + Esazlesa + FDK
29. 5. 2013, Klub 007, Praha
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.