Zvuková esence Nonkeen

Těžko říct, jestli je Nils Frahm větší měrou talentovaný, nebo hyperaktivní. S největší pravděpodobností se rovná o ten ve světě umění tolik vzácný průsečík obého. V Praze byl v posledních letech k vidění sám, s Oláfurem Arnaldsem a tuzemskou premiéru v roce 2016 si připsal v rámci "tria" Nonkeen. Parta přátel ze školních let, které spojila fascinace zvukem a jeho nahráváním, se po letech jamování pro vlastní potřebu rozhodla dát svým improvizacím podobu dlouhohrající desky. Ta vyšla pod názvem The Gamble a dle slušně zaplněné Akropole si rychle našla své posluchače. I když...

Nils Frahm je hvězda. Sice nehvězdného žánru soudobé vážné hudby, ale pořád hvězda. A jestli tenhle report je zaměřený na něj, je to jen a jen z toho důvodu, že většina návštěvníků šla na Nonkeen hlavě kvůli němu. Jeho star power si byli dobře vědomi i pořadatelé koncertu, ne nadarmo zvali na Nonkeen (ft. Nils Frahm). A i když nebylo našlapáno jako při jeho loňské sólové návštěvě, pořád se jednalo o nadprůměrnou návštěvnost na skupinu, která objíždí Evropu po vydání prvního alba a hraje divnou, žánrově nesnadno uchopitelnou hudbu založenou na improvizaci. A samozřejmě tam nikdo nezpívá. Dalším podivným paradoxem byl fakt, že i když Frahm vystoupil hned s trojicí dalších hudebníků, ani personální přesila nepomohla tomu, že by stage vypadala tak monumentálně jako v rámci jeho loňské tour Lost His Mind, kde bylo pódium doslova obsypáno množstvím klávesových nástrojů. A byť se tedy Frahm musel tentokrát uskromnit, i tak měl kolem sebe klávesových nástrojů dost a dost ještě pro další tři páry rukou.

Nonkeen jsou ve své výchozí studiové (a přátelské) rovině trojice, která kromě již (několikrát) zmíněného Frahma zahrnuje dvojici Frederic Gmeiner a Sebastian Singwald. K těm se na pódiu přidal i italský skladatel a bubeník Andrea Belfi, který se sám postaral i o zahájení večera. Jeho sólová show plná hudebního podkresu, zvláštních ruchů a bicích zněla jako soundtrack k divnému černobílému japonskému hororu z 50. let. Což může být jak výtka, tak pochvala. Autor článku se dobrovolně doznává, že žádný černobílý japonský horor z 50. let neviděl, ale takhle nějak si představuje jejich hudební podkres.

Byť pódium nepůsobilo monumentálně, jednu zvláštnost si našlo. Jak Andrea Belfi, tak Nils Frahm většinu koncertu strávili k publiku zády, přinejlepším bokem. Jak bylo po úvodní skladbě vysvětleno, je to hlavně z důvodu důležitosti improvizace pro studiovou i koncertní tvorbu kapely. Kvůli tomu na sebe všichni dobře viděli a kvůli dvěma bednám nasměrovaným na kapelu i dobře slyšeli. Samotným skladbám pak vévodil hlavně na několik klávesnic preludující Frahm, který si koncert užíval s přirozeností sobě vlastní (a nejspíš ve stále stejné mikině). Jeho vzletné klávesové motivy se prolínaly i rozcházely s posilněnou rytmickou (a ruchovou) složkou a nabízely esenci zvuku Nonkeen, jak se projevila i na jejich prvním albu. A vzhledem k tomu, že kapelu nebaví hrát stále dokola to samé a už jako druhou skladbu nasadili novinku, je možné, že se brzy dočkáme i studiového pokračování. A potažmo i dalšího koncertu u nás. Je možné, že do té doby si Nonkeen vybudují takové jméno, že je už nebude nutné prodávat skrze Frahma.