12:Piet: Kdo je tady kurva folklór?

Tak trochu jiná world music. Slovácké hochy z kapely 12:Piet zpovídá jejich stálý host Jakub Nožička z tria Ponk. O folklóru, nepochopení i aktuální desce My sme folklór... a ty si pyča! hovoří Aleš a Robert. 12:Piet nutno zažít naživo. Doporučujeme křest alba již tento pátek v Praze.

12:Piet je docela divný název. Jak se to vůbec čte a co to znamená?
R: Čte sa to dvanástpět nebo aspoň věčina ludí to tak čte. Bylo to na starých hodinách ve zkušebně u Talašů ve Nivnici ve sklepě, gde sme jeden čas púsobili a kradli dědovi Petulovi slivovicu. Tak sme to nejak přejali a postupem času sa z teho vyvinuly různé filozofické obraty, překlady, anglicismy a nedorozumění. My sme dycky byli kapela s hlubokým filozofickým přesahem.

Jak bys popsal styl, který hrajete?
R: Praspunk, hrobpop, hiphrob, rututúš folk.

Kdo tvoří kapelu a co sú borci zač?
R: O fčílšku sme třé stálí a poščávaný basista Kuba, Přema a nově Vojta. Aleš hraje na klofnu a břéská, živí sa videem a každý rok udělá ženě jedno děcko - cigán. Robert hraje na bic a břéská, živí sa zvukovou pre a postprodukcí audiovizuálních děl a je to buran a slušňák v jedné osobě. Ríša hraje na harmóna a rututúša (Korg Kaosspad), živí sa jako učitel a inženýr a tata ho dotahl z Maďarska, je absolutně vyklidněný a nerozhodí ho nic.

Jak vznikala poslední deska My sme folklor...? A proč ten název?
R: Název aj obal byl vymyslený už aspoň dva roky a písničky sa tak jaksi postupně nakupily. My totiž máme zkúšku tak dvakrát do roka, ale sme schopní sa slézt dycky před koncertem a dat dohromady nápady, texty a melodie a udělat za šest minut písničku. Za tento rok sa k nám přisrál Kuba Nožička, tak sme zneužili skvělých muzikantů jeho bývalé kapely Ponk a za jeden deň to nahráli. Dycky je samozřejmě problém, gde to udělat, tak na púl cesty v Rousínově sa to stalo. Zvukař býl neščastný, že mu tam Aleš chodí bosky, že Ríša nalévá hned ráno štamprle a že kombinujeme dur s mollem. Proto sa tak těžko neco nahrává, když nenajdeš stoprocentně spřízňenú dušu.

A: Protože nás kdosi obvinil, že nejsme žádný folklór. Ale co je folklór? Hrát v naleštěných krojoch, u rautu, na zámkové dlažbě písničky, keré odrážajú život a mentalitu před sto rokama? Tehdá to byl folklór. Včíl to je nalakovaná zdechlina. Ale krásná a kolikrát zahrátá od srdca. Naše písně sú náš opravdový život, tak jak ho žijeme tady a teď bez přikrášlování a pičovin kolem. Tak kdo je tady kurva folklór?

Proč hrajete v ženských krojích?
A: Chlapské gatě sme bohužel v té popelnici tehdá nenašli. Ale košule sú ze seriálu Slovácko sa nesúdí. Chodil v ních Jožka Króner, což je pocta a také kudla do zad všeckým hrdým šmidlikáčóm.

R: My temu říkáme “nekroje” a furt sa eště nerozpadly, tak v nich hrajem. Šak co, vypadá to pěkně a sukně velice dobře větrajú na kulách. Šak zkus si třeba dvě hodiny hrát na buben na hrbu a zpívat nebo z dvacetikilovú harmonikú blbnút v tech hicoch!

Existujete těžko uvěřitelných dvacet let. Kolik lidí za tu dobu kapelou prošlo a jak se vyvíjel váš styl?
R: Dvacet rokú uteče, ani nevíš, žes býl. Navíc sú neskaj hroby drahé a kameníci v Nivnici majú napilno, aby stihli všecky náhrobky napsat a písmo vyzlatit a Alešův tata vypískovat. Ze začátku sme sa střídali za nástrojama, prostě kdo co umňél v téj konkrétní skladbě zahrát, na ten nástroj hrál. Hráli sme instrumentální zahlúbané skladby o neščastných láskách, sebevražedných sklonoch, luďoch, kerým sme sa posmívali, a o dúchodcoch a ostatních, gdo nám zrovna vlézl do rany. Postupně sme sa zlepšovali ve hře v klofnu a jiné nástroje, takže už sme mohli hrát aj rychlejší a složitější věci. Ono možeš doma hodiny cvičit a umět všecky stupnice a sóla, ale s kapelú po litru borovičky a nekolika kilách hulení a hub je to přeca enom inší skill. Já to ani nedokážu moc všecko popsat, bylo toho moc - všeckého. Postupně sa ludé rozestěhovali mimo region a my sme chtěli pokračovat. Takže sme sa stavili u Šmardů v Luhačovicách, vyhrabali po Tondovi starý buben a začali ve třech. A tak to je do teď. Možeme jet na koncert vlakem nebo békat aj tam, kde nás nikdo nechce.

Máte docela drsné texty. Stojí na reálných základech?
A: Kurvaže ano.

R: Bohužel ano. Neřekl bych drsné, ale poeticky exaktní, přímé a nekompromisní. Nikomu a ničemu sa nevyhýbáme.

Držíte se nivnického dialektu nebo je to směska všech možných nářečí?
A: Vycházáme ze slováckého nářečí, ale občas sa tam vsere aj výraz z jiného okresu.

Kdo píše vaše songy? Je to one man záležitost, podílejí se na nich všichni členové kapely nebo máte někoho externě?
R: Myslím, že teď je majoritním autorem Aleš. Kerý buď donese komplet písničku aj s textem, nebo enom kostru a zbytek dopíšeme společně všeci. Negdy zhudebníme texty různých ožralých básníků a básnířek, keré známe.

Desky většinou natáčíte, ale nevydáváte. Proč?
R: Nahráváme, jak sa dá, jednúc na dvoře, pak v humně, u ohňa, negdy enom doma, výjimečně lezeme do studia. Nevydáváme u “vydavatelství”, protože nás nigdo nebere vážně a my si z každého děláme stejně prdel, takže sa to potom těžko řeší s nejakýma oficialitama. Víš jak, vydavatelství, keré sa o kapelu postará a neco pro ňu udělá, už neexistuje nebo vydává enom pičoviny do rádia. A když nám negdo nabídne na vydání desky, tak to samé, co vybere farář v nedělu na hrubéj do zvonečka… S takovýma částkama sa nedá v našém měřítku operovat. Už si sice říkáme za hraní víc peněz, ale furt sme v mínusu, co sa týče různě poztrácaných peněz po cestě z koncertu dom, je toto manko v řádu desetitisícú. Tak sa prosím nedivte, že negdy vybereme kasičku aj na charitu pro slepú holčičku - nebo co to bylo minule. Myslím, že dostatečným vydáním je, že sa to dostane mezi ludi. Máme aj ZPIETNÍK, takže si to možú békat s kytarú o ohňa nebo na oslavě. Nemáme žádného zástupca práv a zatým ani nikoho, kdo by na naší tvorbě parazitovál a chtěl na tem vydělat. Ale na revival sa těším.

Rozumíja vám ludé mimo region?
A: Čím víc na západ, tím je to horší.

R: Víc na západ majú enom otevřené huby.

Ne každý vaši muziku skousne, s jakým největším nepochopením jste se potkali? (Ríša mně říkal cosi o koncertě v nejaké kavárně, kde na vás jako na pankáče přišli padesátníci s vínečkem….)
A: Kdosi kdesi psal, že przníme folklór a kroje a hrajeme sračky. Šak tak to je. Sme dokonca Oficiální vítězové sračkostylu. Kroje nám przníjá fanúšci na koncertoch - fanynky nám trhajú košule, strhávajú sukně, řvú na nás, abysme jim udělali dítě, hážú po nás podprsenkama, chytajú nás za kule atd. O prznění folklóru viz odpověď výše.

R: My si ale umíme zjednat ordnunk, že sa nakonec všeci bavijá. Právě ty oslavy a svajby nebo trhy kdesi ve Valmezu ve dvě odpoledňa, gde při vynášání igelitky z nekrojama slyším: “Hele, cimbálovka přijela.” Tá škodolibost záměru, kdy oni netušijá, co je čeká, a po třetí písničce zacpávajú děckám ušiska, odvážajú babičku spat a po osmém hitu už skáčú bosky po stoloch. My jim tam uděláme dvě hodiny bordel, naložíme plný buben vínem, zežereme, co ide, a jedeme sa eště stavit nekam na jedno do nonstopu.

Kdy už budete slavní?
A: To by mňa taky zajímalo. Asi až objedem šecky oslavy, hospody, kulturáky, bečky a festivaly.

R: Vzhledem k tomu, že nám v nekerých podnikoch už nalévajú zadarmo, tak slavní sme.