Bianca Casady: Navzdory vkusu ostatních

Biana Casady, jedna ze sester CocoRosie, zavítá za pár dní k nám v rámci Pražského Quadriennale a bude se prezentovat v poněkud netradičních rolích. Ve speciálním sólo projektu se představí jako hudebnice, ale i filmařka - živě zahraje a zazpívá ze soundtracku ke svému filmu, který je nyní ve výrobě a jehož projekci v Arše doprovodí na piano Jean-Marc Ruellan a Doug Wieselman (Antony and the Johnsons). Ale ještě o den dříve vystoupí s přednáškou Les parfums, les couleurs et les sons se répondent, v níž pohovoří o tom, že divadlo je dokonalým příkladem synestetického procesu tvorby. Co si za tím představit? Zeptali jsme se i na pár dalších věcí.

Těšíme se na tvou účast na Pražském Quadriennale, kde budeš mít přednášku o synestezii. Co to je?
Synestezii jsem objevila nedávno. Vlastně ji zažívám odjakživa, ale nevěděla jsem, že je to oficiální, že to mají i jiní lidé. Je těžké ji popsat, obzvláště slovně. Je to křížení smyslů. Často přemýšlím v barvách, „tato píseň je zelená nebo modrá“, „ta deska by měla být celá žlutá“. Většinou lidé dávají barvy a pohlaví číslům a písmenům. Pro mě je neděle žlutá a mužská, říjen oranžový a mužský, čtyřka zas modrá a ženská. Ale je to mnohem delikátnější a divadlo je místem, kde se všechny smysly mísí. Pro mě je to ráj.

Zdá se, že divadlo je jediným místem, kde se tyto pocity ztvárňují a napodobují? Moderní představení kombinující hudbu/divadlo/film mohou také pomoci.
Obecně, všechny formy kreativní práce fungují nebo pomohou s touhou vysvětlit tyto smíšené smyslové zprávy. Ráda se vydávám za přesahy, za hranice médií. Je to o přecházení mezi různými materiály, o přecházení bariér, když se rodí příběh.

Naplnila Paříž nebo New York tvé potřeby?
Přestala jsem milovat velká města už před lety. Paříž je pro mě osamělé město, kde jsem plakala na mnoha schodech a neměla kam jít, New York byl velmi důležitý v době mého dospívání, v mém uměleckém vývoji. Ale moje srdce je v blízkosti řek a lesů.

Co je tak zvláštního na New Yorku?
Bylo mi sedmnáct a město mě v dobrém slova smyslu pohltilo. Byla jsem všudypřítomná, s městem jsem se zasnoubila, jeho ošklivost mě okouzlila. Ta energie, co se vznášela kolem, mě nakazila. Byla jsem velmi aktivní: výstavy, čtení poezie, bookování klubů, módní přehlídky a tak dále.

V Praze budeš mluvit o divadle a prchavosti okamžiku. Souvisí umělecká performance s běžným životem?
Běžný život je pro mě divadlem. Zrovna včera jsem se dívala na skupinu pasažérů shromažďujících se před gatem na letišti, všichni byli oblečení stejně, měli nóbl účesy, vypadalo to jako divadelní kus a já si představovala scénu. Abych vytvořila postavy, pořád opisuji od reálných lidí v životě.

To je běžný úkaz u knižních autorů. Píšeš?
Píšu pořád. Moje příběhy nemají konce, mají sklony být pouhými charaktery. Neustále vtahuji okolní věci do svého imaginárního světa.

Jak moc reprodukuješ všední život a lidi ve svých malbách?
Mám několik dlouholetých múz, píšu o nich, kreslím je a fotografuji. Vymýšlím si k nim příběhy, které k nim nepatří, jen některé detaily se dotýkají jejich aktuálního života.

Myslíš, že ti dětství nadělilo ojedinělý pohled na lidskou svobodu?
Ano. Oba moji rodiče byli hrdí na to, že „nezapadali“ do společnosti, jen málo respektovali autority nebo se starali o úsudek druhých. Vyrostla jsem s pýchou na své vyděděnectví.

Se sestrou jste strávily většinu dětství v přírodě, což musela být skvělá škola života. Projevil se nedostatek autorit ve vaší hudbě?
Rozhodně. Nikdy jsme nečekaly, že bychom měly nějaký ohlas, takže bez tlaku a očekávání, jestli nás přijme okolí, jsme mohly dělat věci jen samy pro sebe - navzdory vkusu ostatních.

Našla jsem obal alba, který jsi vytvořila a který je považován za nejhorší cover vůbec. Mě připadá perfektní, rozbíjí bariéry mezi mainstreamem a nudou.
Byla jsem na titul „nejhorší obal desky“ hrdá.

Nejlepší i nejhorší věci k sobě mají velmi blízko.
Je vždy zábavné dostat nejlepší nebo nejhorší ocenění. Přinejmenším lidi něco cítí, i když je to averze.

Prý se chystá nové album CocoRosie, je to pravda?
Právě ho dáváme dohromady. Bude to velmi nostalgická nahrávka s minimálním aranžmá.