Chris Corner: Ptát se bankéře, jestli doma přepočítává peníze?

Pochází z Londýna, žije v malé vesničce na okraji Berlína a svou elektronickou alternativou zaujal náročné hudební fanoušky po celém světě. Křičí, maluje se, provokuje, hraje klavírní valčík, popisuje city fyzikálními termíny. Často vypadá a zní radikálně, sexisticky nebo až agresivně, ale ve skutečnosti je Chris Corner, hlava i tělo projektu IAMX, velmi příjemný. Při rozhovoru klidným hlasem ochotně odpovídal na každou otázku a narozdíl od toho, jak působí na podiu, se jevil spíše introvertně.

Proč ses přestěhoval do Berlína?
Už jsem byl znavený londýnským životním stylem poháněným penězi. V Berlíně jsem byl mnohokrát a přitahovalo mě to špinavé, šedé, sexy město. Oproti Londýnu to bylo opravdové umělecké nebe. A tak jsem se přestěhoval, i když jsem to původně ani nechtěl. Můj manažer mi lhal – říkal, že bych se sem měl přesunout na dva měsíce a pracovat na soundtracku, ale už jsem tu zůstal. Takže je to jeho vina.

Co se ti na Berlíně nejvíc líbí?
Jeho psychologická svoboda. Je to velmi otevřené a uvolněné město, nepůsobí na člověka stísňujícím dojmem. Ale taky se v něm dá ztratit, může vás pohltit. Má spoustu obětí, ovšem pokud rádi hodně pracujete, je to ideální místo pro inspiraci. Kultura je tu skvělá.

Je pro tebe vizuální umění stejně důležité jako hudba?
Stává se čím dál důležitější. Ještě to není tak dobré jako hudba, nejsem tak zběhlý, ale pracuju na tom. Baví mě dělat videa a programovat live představení. Je to něco, co budu i nadále objevovat. Ale hudba... Hudbu mám pořád pod kůží, ta se mě bude držet napořád.

Ty si děláš všechno sám, viď? Hudbu, produkci, videa…
Ano, to je pravda. Neplánoval jsem to, ale je to nejpraktičtější. Za tu dobu, co tvořím hudbu, jsem si uvědomil, že to, co dělám, není úplně pochopitelné pro komerční svět, a čím víc jsem do muziky pronikal, tím méně se to s ním dalo zkombinovat. Potřeboval jsem najít způsob, jak zůstat nezávislý. A tím způsobem je snažit se pokrýt většinu produkce sám. Je to spíše praktický přístup, ale ve skutečnosti to miluju a funguje to. Pochopitelně se ale snažím spolupracovat i s dalšími umělci.

Vždycky jsi věděl, že budeš umělec?
Vůbec. Ve skutečnosti jsem studoval astrofyziku a byl posedlý matematikou a astronomií a vědou. Ve volném čase jsem ale hodně pracoval na hudbě. Pak jsem dostal nabídku, a i když jsem byl ještě dost mladý, věděl jsem, že svobodný životní styl by seděl k mojí osobnosti. Tak jsem u toho zůstal.

Proč to X v názvu? Je to narážka na tvůj první projekt The Sneaker Pimps a album Becoming X?
Jsou to dvě věci: X je symbol změny a možnost. Poprvé, když jsem přišel s tím názvem – vymýšlení jmen mi vůbec nejde –, bylo to zároveň osobní, protože spjaté s mým prvním sólovým albem, bylo to takové sebevědomé a stvrzující gesto, aby bylo jasné, že se odděluju od původní kapely a vytvářím něco svého – IAMX. Mimoto jsem chtěl název nechat otevřený dalším interpretacím. A pokaždé, když nahraju desku nebo se podívám na to jméno, chci mít možnost přiřadit mu jiný význam.

Říkals, že tvoje tvorba je alternativní, že se vymyká mainstreamu. Je takový i tvůj život? Jak vypadá tvůj dům, jak se normálně oblíkáš?
Ano, takhle i žiju. Stal se z toho produkt umění, ale můj všední život umění následuje. Dům, kde žiju, je stvořen k tomu, aby se v něm dělalo umění, natáčelo nebo fotilo, je v něm nahrávací studio. Je to součást mého života, nedá se to rozpojit. Jediný rozdíl je asi v tom, že moje tvorba je ta nejpřehnanější forma mého já, ve všedním životě nejsem tak agresivní nebo extrovertní.

A oblečení? Kdybych tě potkala na ulici v Berlíně, vypadal bys stejně jako na koncertech?
Záleží, kam jdu. Snažím se být anonymní, takže bych si například zakryl hlavu. Ale neoblékám se normálně, nikdy jsem v ničem nevypadal normálně.

Jakou hudbu máš rád?
Já jinou hudbu než tu svou moc neposlouchám. (smích) Jedině věci, které mě uklidňují, takže hodně klasické hudby. Většinu času skládám, takže je to jako ptát se bankéře, jestli doma přepočítává peníze. Snažím se hudbě spíš vyhnout.

O Británii je známo, že tamní hudební scéna je velmi plodná a inspirativní. Myslíš, že ti to pomohlo?
Určitě to sehrálo velikou roli. V Británii je hodně umělců pocházejících z nižších sociálních vrstev, včetně mě. Je tam dobře vidět hranice mezi bohatými a chudými a umění je jeden z mála způsobů, jak tomu utéct. Je podstatnou součástí britské kultury opustit kulturu, ze které pocházíte. A to jsem udělal, to byla moje cesta ven. Umělci jsou zapálení být tak dobří, jak jen můžou, aby se dostali pryč.

Jaký je největší rozdíl mezi Sneaker Pimps a IAMX?
Singularita názoru. Protože IAMX je sólový projekt, obsah je mnohem věrohodnější. Opravdový, přímočarý, věrohodný...

Protože když spolupracuje více lidí, musí se dělat více kompromisů?
Ano, bylo tam příliš kompromisů a taky příliš mnoho přemýšlení a teoretizování. Ve Sneaker Pimps byli všichni hrozně vzdělaní a já byl ve skutečnosti vzdělaný nejmíň ze všech, takže když jsem se začal projevovat, do písniček se to nedostalo. IAMX je pouze moje příležitost.

Největší inspirace?
Asi film, film mám opravdu rád, IAMX byl vždycky velmi vizuální projekt.

Dost tvých písniček působí smutně. Čím to je?
To je komplikované. Tvorba hudby je emotivní a když se necháte unést, a já myslím, že se mi to občas podaří, narazíte na věci, které jsou... syrové. Snažím se tomu vyhnout, jak jen to jde, ale občas to ze sebe záměrně vypouštím, je to dobrá terapie. Dělá to ze mě vyrovnanějšího a šťastnějšího člověka.

Pomáhal jsi Robots in Disguise s deskou Get RID! Jaké to je spolupracovat s dalšími umělci, například se Sue Denim?
Byla to noční můra!

To jsem si myslela…
Já jsem dost netrpělivý, už bych s nima znova nespolupracoval. V určitých ohledech to pro mě bylo přínosné, v jiných to bylo příliš složité.

Tvoje muzika je z velké části elektronická, nakolik je živá?
Záleží na albu. Některé jsou více počítačové, jiné víc organické. Často jsou smutnější baladické skladby ty organičtější, taneční naopak. Elektronika vede tak 60:40.

Když píšeš písničky, máš přesnou představu, jak budou znít, nebo zkoušíš?
Skládám u klavíru nebo s akustickou kytarou a pak strávím několik nocí zpracováváním písničky v hlavě. Obvykle to dopadne tak, jak jsem si představoval, takže experimentováním moc času nestrávím.

Děláš je sám?
Zkouším to, ale je to nebezpečné. Jak se znám, určitě bych skončil vystresovaný ve snaze všechno ovládnout sám. Snažím se začít pořádně spolupracovat s dalšími lidmi. Uvidím, jak to půjde.