CTM 2017: Šest nocí, šest vrcholů

Berlínský CTM Festival patří dlouhodobě k naprosté špičce evropské experimentální hudby. Lístky sice nezmizí za hodinu jako v případě Unsoundu, ale jeho dramaturgie vyniká jak odvahou, tak kvalitou. Line-up kombinuje nejaktuálnější novinky s neznámými či opomíjenými umělci, velkých jmen je pomálu. V takové situaci musí návštěvník opustit jistoty, vykročit do neznámého terénu a věřit pořadatelům. O jejich úspěchu svědčí další vyprodaný ročník, který tentokrát s podtitulem Fear Anger Love zkoumal vztah emocí a hudby a možné politické implikace.

Na tomto místě přinášíme chronologicky řazený výběr nejsilnějších zážitků z letošního ročníku, obsáhlý report pak najdete v březnovém čísle hudebního magazínu Full Moon.

Thomas Ankersmit – Infra

Velkou výhodou CTM je lokace. V Berlíně je absurdní množství zajímavých prostorů, mezi nimiž se festival přesouvá. Některá místa však neopouští. Noční (a ranní) program CTM se tradičně odehrává v legendárním Berghainu, stylově upravené elektrárně s nesmírně nepříjemnými vyhazovači, ale především se zvukem, který nemá konkurenci. Set Thomase Ankersmita však dal zabrat i berghainskému PA. Hudebně byl Ankersmit vlastně poměrně slabý – jeho abstraktním experimentům chybělo směřování a silné jednotlivosti v celku zanikaly. Poctivě ale pracoval s prostorovostí a dynamikou zvuku, což nakonec přineslo ovoce. Čtveřice čtyřmetrových soustav se postarala o nejintenzivnější zvuk, s jakým jsem se kdy setkal, zvuk, který člověka vytláčel z vlastního těla a i v největších masochistech vyvolal strach z trvalých následků.

Vomir

Existuje mikrožánr zvaný harsh noise wall, který opravdu spočívá pouze ve vytvoření statické stěny brutálního hluku. Francouz Vomir je jeho čelným představitelem. A jeho berghainský set se nesl přesně v duchu ortodoxie bizarního stylu. Hudebník bez varování vpálil do davu řezavou hlukovou stěnu – pak svěsil ruce a zavřel oči. Jenže po několika minutách se vytratil pobavený úsměv. Hluková stěna prostupuje vše a prakticky eliminuje čas, je zcela čistá a prostá, nikoli agresivní. Funguje jako nepoznatelný, nelidský objekt, který jeho tvůrce prezentuje jako něco autonomního. Z dokonalé prezentace dokonalé prázdnoty se zrodil až spirituální zážitek.

Carmina Escobar

Nejpříjemněji letos překvapil mexický program zaměřený na volnou improvizaci a současnou kompozici. Specifičnost hudebníků se do značné míry odvíjela od koloniální minulosti a nezvyklé lokace, v žádném případě však nešlo o lacinou new age exotiku. Jednoduše řečeno, Mexičané představili hudbu se sebevědomou, nezávislou identitou. Asi nejsilnější set předvedla Carmina Escobar, vokalistka, která v průběhu vystoupení přešla od poloartikulovaných animálních skřeků až po temné hymny ve stylu Diamandy Galás.

Yally aka Raime

Raime vždycky osekávali svou hudbu až na kost a UK garageový základ projektu Yally k tomuhle principu pouze dodává taneční chytlavost. I naživo jako by Yally sekali rytmy skalpelem, chirurgická preciznost podpořená vynikajícími světly byla nesmírně uhrančivá. Dvojici se povedlo zároveň navodit dojem živého koncertu, na němž zvuky vznikají v reálném čase, rozpoutat divokou taneční párty a ohromit posluchače producentským mistrovstvím.

Gazelle Twin – Kingdom Come

Konceptů a politických konceptů byl festival plný. Některé fungovaly dobře, jiné vůbec. Nový projekt Gazelle Twin fungoval dokonale. Kingdom Come vychází z knihy J. G. Ballarda o přeměně konzumerismu ve fašismus, politická rovina však nebyla doslovná. Jako základní figura posloužila repetice: jezdící schody na plátně, běhací pás pro zpěváky, tupé industriální beaty. Z ubíjející rutiny se časem vynořil vztek a touha změnit prázdné vzorce. Silné a silně depresivní představení na všech rovinách.

Miss Red

Izraelská dancehallová zpěvačka si udělala jméno díky hostování u The Buga, který jí i tentokrát obstarával produkci. Dvojice se za roky spolupráce skvěle sehrála, kromě toho se vysoký vokál s hutnou produkcí přirozeně doplňují. Jamajské rytmy industriální intenzity s davem vyloženě mávaly, stroj na zabíjení Kevin Martin dokonale pracoval s dynamikou setu, Miss Red diktovala naprosto suverénně, umělou mlhou bylo vidět jen na krok. Povedené hostování Gaiky a zařazení nestárnoucích pecek Skeng a Poison Dart jen umocnilo výborné provedení tracků z mixtape Miss Red. Z téhle dancehallové apokalypsy se ocházelo po čtyřech, ale s širokým úsměvem.