Estetika audiovizuálna (PAF 2015)

PAF je přirozenou baštou podivínů, zacyklených expertů a zároveň vyumělkovaných fashion figur, je třeba mít patřičnou výstroj a počítat se vším. Atmosféru letos signifikantně vystihla animace Espace Pod. Dvacetiminutová smyčka instalovaná mezi sály přibližuje exponovanost určitých žánrů. Zlatý jelen, který se narodí z pohovky, postupně probíhá izolovanými místy jako duty free a zmutovaný, zčásti plyšový úd, který tančí uprostřed konzumních symbolů, nakonec vychází jeho řitním otvorem, aby nastoupil do lodě, napůl zadnice a napůl zámečku. Každému, co jeho jest, mě PAF přitahuje především hudbou. Přední jména konceptů live cinema a animace mají pravidelně sraz jenom v Olomouci. A vystřídali se tady tací jako Ryodi Ikeda, Mark Fell nebo Aches, letos přibyli do sbírky Makino Takashi nebo Greg Pope.

Za jeden večer jsme stihli všechny možné kombinace: připravený umělec-filmař + živá hudba, umělec-filmař a hudebník v jednom a umělec-producent + živá světelná instalace. Střídala se analogie s digitálem, improvizace s reprodukcí, zároveň se měnila úroveň dominance. Třeba Greg Pope je legenda expanded cinema, takže submisivnost doprovodu byla předem daná. Jeho promítání vynikalo kontrasty, v rozdílech ostrosti, vzdálenosti, světla a zatmívání. Půlhodinovou projekci tvořila filmová okénka, která vrstvil a prosvěcoval z různých úhlů a různými filtry. Byla bez příběhu, přesto výpravná. Zvukovou stopu pak generovala Veronika Vlková (AV Floex, Teve) s Kateřinou Koutnou, které si toho přivezly požehnaně: kalimby, hang drum, orientální flétny, citary, kameny a několik mini midi kláves. Chtěla bych je vidět samostatně.

Lotic, za kterým jsme běželi do Divadla hudby, ohromně překvapil. Průlet jeho tvorbou napověděl, že definitivně opustil uzpívanou a lacinou elektroniku, takové potemnění a takovou hloubku z nahrávky nepocítíte. Arytmické pasáže střídalo osekané techno a Lotic slušně otestoval statiku starého sálu. Mentálně jej nadšeně řadím do kategorie „Arca style“, jen vizuální složka byla nešťastná. Někdo by ji nazval minimalistickou, já bych řekla nedostačující. Světlé skvrny na plátně měnil Pustějovský s partnerkou pomocí pohybů prostříhaných stínidel, nevyjadřovaly ale nic než samy sebe. Nesledovaly tok hudby, negradovaly, nepomáhaly. Většinu času jsem proto nakonec věnovala Loticovi za pultem, pohled na sexy Afroameričana v bílém roláku s obřím přívěskem a funky pohyby těšil.

A vrchol. Makino Takashi je hlavně filmař, skládá teprve tři roky. Malý sympatický Japonec zaujal ještě před začátkem performance, když nám přišel vysvětlit, jak používat pruh tmaveného proužku pro 3D efekt, pak simuloval zvukovou zkoušku orchestru a nakonec pustil starou dobrou promítací mašinu. Digitální film běžel paralelně s 16mm a performance byla extrémně smyslově náročná, mnohost vjemů vyžadovala enormní zrakovou aktivitu. Ostrostí a pichlavostí zvuku se Takashi blížil noisu, mnohem více ale zahlcovaly obrazy. Mozek se snažil najít ve změti skvrn a bokeh efektů cosi známého, ten můj generoval dojem vánice nebo hemžení mravenců. Ve skutečnosti zůstalo na plátně u abstrakce, kterou nejlépe vystihuje nahodilost a diskontinuita pohybu částic v extrémních podmínkách. Space Noise je fenomenální.

Mimoto jste mohli přihlížet předání Ceny od Vladimíra Havlíka, znovu potkat Alexandra Campaze, návrháře z NY, nebo zasvětit hodiny olbřímí instalaci „Odlišené vize“. Kdybych jen mohla zůstat déle…