Peter Forgáč | Články / Reporty | 07.07.2017
Znova nastal prvý júlový víkend, keď stretnete tisíc známych, ktorých ste nevideli rok, lebo kde inde sa vidieť než na festivale opradenom samými naj. Ozývali sa hlasy o menej nabitom lineupe než po iné roky, no už prvý deň jasne naznačil, že nič také ako slabý večer sa konať nebude.
Párty začína klasicky už v špeciálne vypravenom vlaku s párty vozňom, čím by sa mohol inšpirovať nejeden festival. Počasie ideálne, postaviť stan, obehnúť nekonečné gastro a s pivom si vychutnať otváračku v podaní slovenského bizáru Chiki liki-tua. Na hlavnom stagei sa pokračovalo na slovenskú nôtu. Bolo nás jedenásť na čele s Milanom Lasicom odohrali svoj legendárny rovnomenný album v celej dĺžke a dokonca v úplnej premiére. Na pódiu sme videli vysokú muzikantskú školu s plejádou najlepších slovenských hudobníkov. Lasica, Dorota Nvotová na klávesy, Lasky, Jóbus a ďalší na jednom javisku sa len tak nevidí.
Aby legiend nebolo málo, pokračovalo sa rýchlym presunom na Slowdive. Udrela vás masívna stena zvuku striedaná melancholickými pasážami s vynikajúcim ženským vokálom. Shoegaze, aký ma byť, počas ktorého sa nedalo inak, než zavrieť oči a vychutnávať. A potom to prišlo. WTF moment večera a asi aj celého festivalu. Ďalší bizár, ale tentoraz poriadny v podaní nórskych Ylvis. Nečakal som nič, dostal som dávku miestami až neuveriteľnej koncertnej show. Ponúka sa prirovnanie s Die Antwoord z pred dvoch rokov, no ani tí sa na Nórov nechytajú. Wrestling na pódiu, striedanie štýlov v každom songu, fanúšik z prvého radu na pódiu, ktorý tiež dostal to, čo nechcel. A treba uznať, že kapela šlapala a muzikantsky to mali Ylvis na výbornú.
Keď neviete, čo dokáže jedna gitara a bicie, tak ste nikdy nevideli Slaves. Šialené bicie, špinavá gitara/basa a neskutočná energia. Dvaja týpci dokázali strhnúť niekoľkotisícový dav gárážovým punkom a v predu sa dokonca vytvorilo na Pohodu nevídané pogo. Aj napriek nie úplne časovo nabitému programu to bol silný prvý deň na Pohode, tak eklektický mix žánrov sa len tak nevidí. Od Lasicu do poga, skvelý večer. Čakáme na piatok, začína pršať.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.