Miro Tóth je doma zejména na experimentální scéně, jeho žánrový rozptyl osciluje od ambientu, divokého free jazzu nebo industriálu až k opeře, kvůli které jsme se vlastně jednu květnovou neděli potkali. Na vyzvání festivalu NODO | Dny nové opery Ostrava připravil postapokalyptickou operu Bílá smrt.
Trelldom začínali jako ryze blackmetalový projekt, posledními dvěma alby se ale od klasické podoby žánru výrazně odchýlili. Volná jazzová jízda je pryč, nový materiál utíká mezi prsty a zároveň týrá neustálým tlakem.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.
Procházím ulicemi, které tě tolik inspirovaly, a ani se o nich nesnažím psát. Lépe než ty o Benátkách to nikdo nesvedl, všechny pokusy působí předem marně.
Střídmé, ale dostatečné množství stánků s občerstvením obsluhují místní, na koncertech se potkávají tváře známé z domácích klubů, před stagemi panuje ruch a pohoda, kdo si potřebuje odpočinout, za pár minut je u řeky.
Poslední den tak nakonec nepřináší velké poselství o pestrosti line-upu ani povinný důkaz, že na jedno letiště se vejde všechno od drag kabaretu po symfonický metal. To už po čtyřech dnech ví každý, kdo má ještě nohy a zbytky sluchu.
Trelldom začínali jako ryze blackmetalový projekt, posledními dvěma alby se ale od klasické podoby žánru výrazně odchýlili. Volná jazzová jízda je pryč, nový materiál utíká mezi prsty a zároveň týrá neustálým tlakem.
Oba texty výrazně pracují s tělesností. Lidské křeslo je o řemeslníkovi, který vytvoří křeslo, v němž se může schovat a být lidem opravdu blízko. Hmyz vypráví příběh posedlosti, který vyústí až ve vraždu a zoufalou snahu uchovat podobu svého mrtvého objektu touhy.
Hnacím motorem Antunes je neutišitelná vášeň. Silence se neustále přelévá, mění tlak i měřítko a ponechává posluchače v prostoru, kde se věci stabilizují jen na okamžik, než se znovu vydají jiným směrem.
Miro Tóth je doma zejména na experimentální scéně, jeho žánrový rozptyl osciluje od ambientu, divokého free jazzu nebo industriálu až k opeře, kvůli které jsme se vlastně jednu květnovou neděli potkali. Na vyzvání festivalu NODO | Dny nové opery Ostrava připravil postapokalyptickou operu Bílá smrt.
S Terezou jsme si povídaly nejen o její debutové desce Místa/Krajiny, ale i o tom proč se jedná o dílo tak osobní, proč mělo vzniknout a jak je důležitá její spolupráce s producentem Martinem Evženem Kyšperským. Tématem bylo i putování po krajinách vlastní duše, odchod z divadelního prostředí a hledání nových perspektiv.
„Žádný jiný festival tolik nerozžije celé město, jako právě Regiony. Na každém kroku se něco děje, v programu si vybere opravdu každý a je to prostě osmidenní divadelní párty po celém Hradci.“
Miro Tóth je doma zejména na experimentální scéně, jeho žánrový rozptyl osciluje od ambientu, divokého free jazzu nebo industriálu až k opeře, kvůli které jsme se vlastně jednu květnovou neděli potkali. Na vyzvání festivalu NODO | Dny nové opery Ostrava připravil postapokalyptickou operu Bílá smrt.
Trelldom začínali jako ryze blackmetalový projekt, posledními dvěma alby se ale od klasické podoby žánru výrazně odchýlili. Volná jazzová jízda je pryč, nový materiál utíká mezi prsty a zároveň týrá neustálým tlakem.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.
Zakládající člen festivalového týmu v rozhovoru prozrazuje, které koncerty ho v posledních letech nadchly, proč dnes raději kupuje desky než obchází bary, kde hledá klid od každodenního ruchu a jaká hudba mu právě teď vyhovuje.
Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Oba texty výrazně pracují s tělesností. Lidské křeslo je o řemeslníkovi, který vytvoří křeslo, v němž se může schovat a být lidem opravdu blízko. Hmyz vypráví příběh posedlosti, který vyústí až ve vraždu a zoufalou snahu uchovat podobu svého mrtvého objektu touhy.
Hnacím motorem Antunes je neutišitelná vášeň. Silence se neustále přelévá, mění tlak i měřítko a ponechává posluchače v prostoru, kde se věci stabilizují jen na okamžik, než se znovu vydají jiným směrem.
Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreografii na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce.
S populárním fanouškovským aktem přišli na sklonku sedmdesátých let v NHL v coloradském Denveru. Takže bychom správně měli říkat coloradská vlna, ale uznávám, že se to asi nechytne.
Dvacetiletá diskografie mapující necelých dvacet let od rané dospělosti nabízí několik momentů, kdy Lykke Li přichází s finální, vyspělou autentickou verzí sebe samotné, jen aby na dalším albu bylo vše jinak. Nekonečná snaha zachytit svou konečnou podobu ústí v podnětné umění.
„Žádný jiný festival tolik nerozžije celé město, jako právě Regiony. Na každém kroku se něco děje, v programu si vybere opravdu každý a je to prostě osmidenní divadelní párty po celém Hradci.“
Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...
Bloudím mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba z hlavní stage ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení celého dne.
Kapela, která vznikla po raných hudebních pokusech v době soundcloudového rapu, se rychle vydala vlastním směrem a dnes patří mezi výrazné jména moderního bedroom popu.
Praha, O2 arena. Hubený vousatý muž se šedivými vlasy stojí na židli. V rukou housle, cele se oddává hudbě, kterou hraje, zaklání se, svíjí se, div že se ze svého vratkého piedestalu nezřítí. Vrcholí koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds k desce Wild God. Vzpomínky, které mi vytanou na mysli při vyslovení jména Warren Ellis. Jsou pravdivé?
V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.
