Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.

Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.

Znechucení a únava nemusí v hudbě působit jen jako karikatura, vztek nemusí být srostlý s násilím. Snad proto do sebe nedělní večer dobře zapadá i jako celek.

Hradec Králové v posledních letech osciluje mezi kulturní pustinou a energickými snahami oživit místní scénu. Nic není ztraceno aneb Jazz Goes to Town.

„Jenom si vzpomenout,“ křičí Lukáš Bouška opakovaně, zatímco se staré jizvy znovu otevírají a bolavé vzpomínky se derou ven.

Zatímco Oklou zhypnotizovala dav bublavě gradujícím a také nejznámějším trackem Lurk, Casey MQ roztancovává sál romantickou původní verzí What About Us.