Shaqualyck | Články | 17.07.2015
První hodiny bývají na většině festů hekticky neutěšené. Obligátní čekárnu u vstupu zpravidla následuje zdlouhavé šacování, pro které se vžil eufemismus „bezpečnostní kontrola“. Po zatčení nepovolených tekutin se samospádem zařadíte do nejbližšího pivního štrůdlu o délce jednoho kilometru a snažíte se rozkoukat. První kapelu nestíháte, na druhou je plný dům a přiblížit se na dohled je úkol z kategorie mission impossible. Slzy, pot a krev. Nic z řečeného se ale netýká ostravských Colours. Jako každý rok mě nejdřív odzbrojilo dechberoucí industriální panorama Dolních Vítkovic a následně špičková organizace dokonale připravená na masový příliv diváctva lačnícího po hudbě, lihovinách a kýženém úniku za hranice všedních dnů. Málokdo se dokáže učit z chyb jako zdejší crew, smekám. Místo tvrdnutí ve frontě jsem tak mohl v poklidu prošmejdit nová zákoutí permanentně se měnícího areálu, ocenit zánovní chodníčky, postesknout si nad nástavbou vysoké pece zasvěcené jamajskému rychlíku Usainu Boltovi a s hlavou v oblacích se došourat na bratislavské Longital.
Naposledy jsem je viděl před čtyřmi lety v olomouckém Mitrilu a mnohé se od té doby změnilo. Spíš než s elektrikou a smyčcem si teď Daniel Salontay rozumí se španělkou a výrazně folkovějším zvukem poplatným aktuální desce A to je všetko? Se Shinou vyhodili džina v krabičce a místo něj po svém boku přivítali bubeníka/klavíristu Mariána. Tohle byla úplně jiná kapela. Překvapení hned na úvod. Cestou na Björk jsem si neodpustil pár válů s ústeckýma „Houpačkama“, které na jeden song posílil usměvavý Vašek Havelka. „Zlatý časy se končí,“ pěl ze všech sil charismatický Jiří od mikráku, ale všem bylo jasné, že jen máloco by mohlo být dál od pravdy. Tahle řízná kytarová melancholie je v nebývalém laufu. Zaslouženě. Chvíli na to jsem dle očekávání podlehl svodům islandské královny Björk. Běloskvoucí outfit s paprskovitou (nebo to měly být rampouchy?) maskou, beaty, smyčce, housenky a stonožky. K tomu ohňostroj, oblaka barevného prachu a hlas, jaký nemá nikdo na světě. Jen začátek mohl dramaturg o pár hodin posunout, kontrastní závoj tmy by fascinujícímu představení určitě neuškodil.
Zklamáním byli polští Bokka navazující na ostravskou tradici kapel z kategorie „skrytá identita“. Po svérázných performerech The Knife a divočácích Goat přibyla letos na seznam divných uskupení maskovaná pětice vzývající polotaneční klávesový 80´s revival, ovšem kombinovaný s nevýraznou kytarou a přebitý relativně zajímavým ženským vokálem, který však nenacházel potřebnou oporu v nosné melodii a většinu času se zajíkavě topil v zaměnitelných vyhrávkách bez výraznějšího nápadu. Nuda.
Frontman dne? Jednoznačně „hanebný“ Banán. Zpívat moc neumí, ale jeho destruktivnímu šarmu naštvaného perníkového dědka nelze odolat. Angažovaný punk na komerčním festu. A proč sakra ne? I tohle jsou Colours a Hanba je živou vodou na mlýn zdravého úsudku. Více takových! Závěr prvního dne obstaraly hypnotické shluky tepavých beatů z dílny hned několika elektronických čarodějů. Tom Holič překvapili trumpetou, jinak se spíš trápili v zacyklené smyčce jednoho jediného motivu, který bavil jen chvíli. To set Chrise Clarka byl jiná liga. Dokonalou práci s dynamikou zdobily pěstěné rituální kompozice nápaditě přecházející v taneční dusot, to vše v dokonalém souladu s epileptickou scénou v pozadí. Zůstat v klidu? Holý nesmysl. Laskavý počtář Caribou trochu doplatil na pozdní hodinu a technické problémy, naštěstí měl v záloze parádní kousky z čerstvé desky Our Love a záda mu kryla bezchybně šlapající kapela. Publikum prořídlo, ale obličeje těch, co zbyli, odhalovaly spokojené úsměvy.
Colours of Ostrava
16. 07. 2015
Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
http://www.colours.cz/
foto © žakelýna
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
redakce 22.11.2024
Do ouška od Animal Music – podzimní edice.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
redakce 17.11.2024
Altpopová zpěvačka Sarah Kinsley vystoupí poprvé u nás, na zážitek vás naladí playlist jejích oblíbených skladeb.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…