Co nového v Polí5 #1

Hodně je toho nového, v podstatě mám pocit, že třeba knižní trh musí být ve velké krizi, neb chrlí jeden skvělý titul za druhým snad ještě dříve, než se ten předešlý stačí zaplatit. Všichni sází na širokou nabídku titulů, ale v malých, až miniaturních nákladech. Je jasné, že to jednou musí tvrdě narazit, možná je to poslední záchvěv před čtečkama, vidím v tom velkou analogii s vypalováním a stahováním hudby... Nemyslím, že tím skončí literatura a vůbec – jen to všechno bude vypadat jinak, než byly celé generace zvyklé. S nakladateli mám často přímé styky, takže česky psané literatury (hlavně té, co stojí za to) tu máme opravdu hodně, protože ji mám většinou v komisi. Tedy nejsem dopředu omezen nějakým kapitálem, který do toho musím vrazit, a netřeba se zase tolik omezovat v objednávkách s ohledem na prodejnost.

S hudbou je to podobné, ale i hodně jiné – tím, jak teď provozuji prodejnu Rekomando spolu s Day After, tak oni zabezpečí většinu zahraniční scény a mě zbývá sice pořád dost prostoru, ale už to nejsou tak univerzální věci. Orientuju se hlavně na českou scénu, ale ruku na srdce – opravdu pozoruhodných titulů vyjde za rok maximálně dvacet (a to většinu z nich vydám já).

Vypíchnu jen pár věcí, v podstatě namátkou, co je nového z poslední doby, a pár věcí, co sice vyšly už před pár měsíci, ale v tom vánočním mumraji jaksi zapadly:

Květy (Bílé včely), ty už jsou snad etablovaný dostatečně na to, abych se o nich ani moc nerozepisoval. Zmiňuju je hlavně proto, že měsíc po CD vyšlo i LP. Fascinuje mě, že i když jsou Květy čím dál více přijímány širším publikem, tak se neúprosně drží své linie a svůj styl neustále posouvají dál. Přesto mám pocit, že Květy pořád jaksi nedoceňujeme.

Na vánoční trh vrhnul Supraphon další splátku dluhu (je to pokračování nového záslužného trendu, vyšlo už takto Flamengo, komplety Mišíka apod.): 3CD Jana Spáleného – Sedmdesát (komplet pěti předlistopadových alb). Spálený je mistr těch, kteří vědí. Je s podivem, že ještě pořád jej musím mladším zákazníkům objevovat. Spálený se sice dnes věnuje hlavně blues, ale tyhle desky jsou většinou výborné, koncepční, propracované a aranžované do nejmenšího detailu.

Ale dosti klasiků – rád bych se zastavil u několika skoro neznámých, ale o to zajímavějších kapel a jejich CD, které vyšly těsně před koncem minulého roku. Nejsou to žádní nováčci, odehráli si už dávno svoje, vědí, co chtějí a hlavně co nechtějí. Jejich hudba je ručena vlastními životy, tedy je autentická a nikoli vykalkulovaná, nechtějí oslovit davy, ale ty, kteří tomu rozumějí.

Che – Rub. Duo Radima Babáka a Tomáše Vtípila. Harmonika a housle. Ale žádný hospodský šraml, tedy ne že by se i tam nedokázali inspirovat, ale provozují jej optikou klasické hudby dvacátého století. Tomáš Vtípil ve svém studiu kouzlil, jemně přidává tu a tam syntezátory a dohrává i řadu dalších nástrojů. Zvukově je CD velmi bohaté, ale korunují je texty obou interpretů – střípky příběhů, černý humor, dadaistické zkratky. Tahle deska je zářez do dějin naší alternativní hudby. Avšak nebyly ani v jedněch nominacích cen vážených porotců.

Furré - Vnitřek venku. Kapela složená ze členů různých brněnských kapel (Budoár staré dámy, cs_zvuk, Čvachtavý lachtan...), kteří nekopírují styl svých domovských skupin. Celkem těžko se mi popisuje jejich hudba – vlastně písničky, aranžované „brněnskými postupy“ – ale jaksi jinak, nověji, svěže. Mám z té kapely radost.

Hynkovy zámky – S tváří měsíce v úplňku. Potkával jsem tuhle kapelu už mnoho let na různých moravských špatně nazvučených akcích, kde zapadla ve zvuku začínajících kapel. Ale tohle album si zaslouží respekt. Je to otevřená pocta Oldřichu Janotovy. Jedna Janotova skladba zazní i na konec, ale i ty ostatní by mohl Janota hrát, kdyby je ovšem neudělali Hynkovy zámky. Ale ano, jde o hudbu i zvuk pomalu třicet let starý, ale zahraný s takovou láskou a pokorou, že jim to musíte věřit.

Hokr – Zahřáté brzdy optimismu. Hokr existovali už před listopadem 89, pak se přejmenovali na Poco Loco a pak zase zpátky na Hokr. Styl nikdy moc neměnili, natočili několik desek, vycházeli ze světové alternativy, od King Crimson až k domácímu Chadimovi. Na poslední desce přiznávají stejné kořeny, ale tentokrát s větší lehkostí i nekompromisností. Tady nejde o žádnou hru na kapelu. Velice osvěžující a hrdé CD.

Ze zahraničních desek máme na pultě třeba CD Maca DeMarca, což je písničkářský objev (Pitchfork mu dal jedno z nějvětších hodnocení). Novou desku udělal Islanďan Borko, v reedici konečně vyšla slavná deska Deutsch Amarikanischen Freundschaft (D.A.F.) – Ein produkt (máme CD i LP obou kapel), dál tu máme nové Notwist, Mapstation, Volcano, Fleischmanna. Znalci ocení, laikovi nemá smysl ani ukazovat.

Na začátku jsem se zmínil o knihách, Polí5 je minimálně z poloviny knihkupectví – tedy vybírám:

Raymond Carver – Začátečníci. Zásadní americký autor druhé poloviny 20. století, koho zajímá literatura, nemůže na něj nenarazit. Doporučuji, základní výbava intelektuála.

Venedikt Jerofejev – Moskva - Petušky. Alkoholická poema, velmi zábavné. Zásadní ruský autor druhé poloviny 20. století, koho zajímá literatura, nemůže na něj nenarazit. Doporučuji, základní výbava intelektuála.

Raymond Queneau – Stylistická cvičení. Jedna událost sto různými styly. Bilingvní vydání. Zásadní francouzský autor poloviny 20. století, koho zajímá literatura, nemůže na něj nenarazit. Doporučuji, základní výbava intelektuála.

Jan Vladislav – Otevřený deník. Koho uhranul deník Jana Zábrany, má tady další svědectví nezkorumpovaného intelektuála v měnícím se dvacátém století. Zásadní český autor druhé poloviny 20. století, koho zajímá literatura, nemůže na něj nenarazit. Doporučuji, základní výbava intelektuála.

J. E. Frič – Psáno na vodu palbou z kulometu. Sebrané blogové zápisy, komentář k našim dnům. Zásadní český autor přelomu našeho století, koho zajímá literatura, nemůže na něj nenarazit. Doporučuji, základní výbava intelektuála.

S.d.Ch. – Studená vlna. Bernhardovská litanie mojí generace. Literární lahůdka. Současný zásadní český autor, koho zajímá literatura, jistě na něj ještě narazí. Doporučuji, základní zdroj intelektuála.

Vladimír Kokolia – Jení. Opět sebrané blokové zápisy (že by trend současnosti?). Současný zásadní český autor, koho zajímá výtvarné umění, nemůže na něj nenarazit. Doporučuji, základní inspirace intelektuála.

Jo a vlastně abych se i já přihlásil ke svým kořenům – Martin Machovec uspořádal dokumentární publikaci o procesech s českým undergroundem pod názvem Hnědá kniha. Vyčerpávající informace o tématu. 500 stran., rejstřík, cena 160,- (!). Základní výbava každé knihovny. Pokud nebudeme znát svou minulost, jsme odsouzeni k jejímu opakování.

Na poslední chvíli největší novinka, která mě dostala:
LP No Pavarotti, na domácí scéně už zavedení nadšenci z KLaNGundKRaCH, ale tohle album je o několik tříd výše, než je tu zvykem. Zpěv (leckdy skoro popový) utopený pod šumy a syntezátory, vrstvy se vrství a mizí a odhalují písňové struktury, tu a tam zkreslené bicí automaty, minimalistické gradování, sonické drony, varhanní rejstříky, dekadentně pestrý přístup... Vychází pouze na LP.