Flashback: The Residents

Když jsem se v pětadevadesátém nechal v Praze vynést eskalátory metra Můstek nahoru do vestibulu, čekala tam na mě oční bulva v klobouku a změnila mi život. The Residents sem v koprodukci s divadlem Archa a spřátelenou kapelou Už jsme doma přivezli svou Freak Show, ale naživo jsem kryptický spolek viděl až v době, kdy jejich kult dávno dojížděl zbytky: na turné k desce Demons Dance Alone. Nečekal jsem zázraky, ale zároveň vůbec netušil, CO vlastně čekat. Když jsem se za nekřesťanské peníze tísnil s dalšími kultisty pod pódiem pražské Akropole, došlo mi, že se může stát naprosto cokoli – a dodnes si vybavím mráz v zádech, který tohle vědomí provázel.

Demons Dance Alone je z těch slušnějších pozdních desek a v koncertním provedení zapůsobila naplno: nové masky, inspirované módou válečných zákopů, kamuflážní sítě, lucerničky pro každého z účinkujících včetně fantasticky zpívající Molly Harvey, k tomu pro kapelu netypicky osobní texty a srdcebol, který z písniček uvěřitelně tekl. Když si vrchní Resident posteskl, že mít rozpočet na lepší počítače a moderního producenta, „Life would be wonderful“, byla v tom ironie i stesk po časech, kdy sanfranciské hudební anarchisty znal i mainstream.

Celý večer směřoval k nostalgickému návratu k oční bulvě, ale nejsilnější éru kapely připomenul, aniž by kvůli tomu aktuální sestava oprašovala cokoli prověřeného. Šarlatový ďábel, doprovázející muziku tancem, na konci tklivě zatroubil na zdánlivě nefunkční trumpetku a všem bylo do breku. Z Residents bývá poslední dekádu do breku spíš v kontextu jejich vyváření sebe sama, ale ventilovat své démony se jim tehdy povedlo náramně.