Moddi, 29.9.2016, Potrvá, Praha

„Je už dlouho po půlnoci, ale mně se pořád ještě nechce spát,“ to mám lihovkou napsané osobitou lingvistickou směskou francouzštiny s norštinou na staré učebnici, kterou jsem tehdy během zkouškového alibisticky tahala po všech čertech i koncertech. Věta vcelku náhodná, přesto tak výstižná. Dva roky zpátky. Zima. Moddi poprvé v Praze. Palác Akropolis, po kterém pochodoval v tlustých vlněných ponožkách a dával se do řeči s kýmkoli a o čemkoli. Kanárkově žluté vlasy chaoticky plápolající do všech stran, obrovité oči a ještě větší úsměv. Koncert s Bratry Orffovými, kteří pak záhy úplně zmizeli ze scény.

Zážitek, který mi uvízl v paměti a přivedl zpět, tentokrát do Potrvá. A i když se změnilo místo, lidi, změnila se hudba a změnila jsem se nepochybně i já, všechno bylo stejně krásné jako tehdy. Možná ještě o něco hezčí. Unsongs. Husí kůže z Army Dreamers. A spousta dalších důkazů, že při slově cover není třeba hned zvedat oči v sloup. Protože některé předělávky cizích písniček mají sakra dobrý důvod, ostatně jako všechno, co se dělá s opravdovým citem... Cello, kytara, Moddi a Katrine, dva jemné, a přesto silné hlasy. To kouzlo malých koncertů. Zavřít oči a být zas na chvíli kdovíkde.