Posvátné umění v nesvaté době (Jedovnice a okolí, 15.4.2023)

Výstavě Posvátné umění v nesvaté době – české sakrální umění 1948-1989 byl věnován prostor v lednovém Full Moonu #141. Samotná výstava v Muzeu umění Olomouc skončila před týdnem, definitivní tečku za ní však muzeum učinilo zájezdem do jednoho z epicenter dění, do Jedovnice a blízkého okolí.

Právě v jedovnické farnosti se díky přičinění pátera Františka Vavříčka v šedesátých letech minulého století setkali umělci Mikuláš Medek, Jan Koblasa a Ludvík Kolek. Jejich kongeniální spolupráce se nejprve výrazně podepsala na interiéru kostela sv. Petra a Pavla. Z venku přítomnost moderního umění dávají tušit snad jen Kolkem vytvořené dveře, za nimiž se nachází jednolodní interiér, kterému dominuje Medkův oltářní obraz. Spatřit jej v autentickém prostředí je zážitkem, který výstava v muzeu při vší snaze nemůže nikdy zprostředkovat. Olomoucké Muzeum umění ho v expozici nahradilo studií menších rozměrů, v Anežském klášteře při Medkově retrospektivě Nahý v trní, kterou na přelomu let 2020 a 2021 pořádala Národní galerie, byl sice zapůjčený jedovnický originál, ale bez masivního rámu od Jana Koblasy nedosahoval plnohodnotného účinku, který oba tvůrci zamýšleli.

Kostel v nedalekém Senetářově budí pozornost už zdaleka. Projíždějící by snadno mohl podlehnout dojmu, že sem zavítal architekt Le Corbusier, aby tady postavil moravskou variantu své slavné kaple v Ronchamp. Kostel sv. Josefa je však dílem brněnského malíře a sochaře Ludvíka Kolka a představoval jeho vůbec první architektonickou realizaci. Byť páterovi Vavříčkovi tvrdil, že v životě nepostavil ani chlívek, jeho troufalé žádosti nemohl nevyhovět. To, že navzdory době, kdy základní kámen byl položen v roce 1969 a do dvou let díky přispění a nadšení místních obyvatel kostel skutečně stál, bylo samo o sobě nebývalým zázrakem. Kolek stavbu pojal jako Gesamtkunstwerk, do kterého vpustil jen Mikuláše Medka s vyobrazením čtrnácti zastavení křížové cesty. Sám Kolek pak navrhoval vitráže, mobiliář i oltářní obraz. Jako by tušil, že další podobnou příležitost už nemusí díky panujícímu režimu nikdy dostat.

Mikuláše Medka v roce 1974 režim zlomil fatálně, Ludvík Kolek zemřel před dvěma lety, když po roce 1989 dostal ještě několik příležitostí projevit svůj cit pro sakrální umění. Jan Koblasa byl v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy v zahraničí, čehož využil k emigraci. Po sametové revoluci se do vlasti pravidelně navracel a při jedné návštěvě svého někdejšího působiště na průčelí kotvrdovické kaple Božského Srdce Páně, která skrývá další Medkův oltářní obraz, umístil nepřehlédnutelný reliéf srdce.

Kus svého profesního a lidského srdce do výstavy vložili kurátoři Šárka Belšíková a Ivo Binder, zrovna tak lektorka Muzea umění Hana Lamatová, která účastníkům výletu podala zasvěcený výklad. Zapomenout bychom ale neměli ani na ty, kteří o duchovní a umělecký odkaz pátera Františka Vavříčka a zmíněných umělců příkladně pečují přímo na místě, kde by díla takové hodnoty očekával jen málokdo.