Ze života fotografa na Rock for People Hope 2021

Jako fotograf obvykle zažijete festival úplně jinak. Nepaříte do čtyř do rána, protože máte strach o techniku, nosíte na zádech několik kilo a jste tak nějak pořád ve střehu. Má to ale i spoustu výhod – na první tři písničky jste blízko kapelám, do areálu můžete před jedenáctou a horkému počasí utečete do chládku ve VIP baru. Aspoň na Rock for People to tak vždycky funguje a na letošním ročníku s podtitulem “Hope” to nebylo jinak.

Nejdřív to chce nějaké ubytování. Já volím stan ve work campu. Pak si jdu pro foto pass do press centra, které je letos v hangáru (hurá, chládek!) a mířím do pitu na první kapely.

Když nás vpředu při focení nečekaně pokropí chlap s hadicí, nejdřív mám strach, že začíná pršet. Ta pravá bouřka ale přijde až v noci a první den odpoledne ještě netuším, že budu spát v promočeném stanu. Do pitu letos chodíme přímo z press centra, takže často procházíme kolem karaoke stage. Výkony stojí zato.

První večer všichni čekají na Måneskin. V pitu je nás hrozně moc, je to boj. Dokonce mizí nepsaná fotografická etiketa. Bouřka pomalu odeznívá, z foťáku sundávám pytel na odpadky, který jsme s ostatními fotografy zabavili v press centru na ochranu techniky. Ráno s fotografkama nacházíme zbytky rozmočeného setlistu Måneskin. Mimochodem – fotografek je tu letos hrozně moc a všechny fotí skvěle, mám z toho radost.

Rána jsou těžká a focení prvních kapel po obědě jakbysmet, protože je hrozné horko. Děkuju bohu (a organizátorům) za VIP bar. Druhý den se děje pár nečekaných věcí. Půlka kapely Lighthouse Keeper odehraje skoro celý koncert mezi lidmi, takže se ani nevyplatí fotit zepředu. Než se v noci definitivně zavře press centrum, s napětím procházím fotky a hledám, jestli jsem zachytila skok zpěváka z The Hives.

Pak už jen poslední zastávka ve VIP baru, ranní balení a odjezd domů.