redakce | Články | 01.01.2013
mArcElkrIz – hudebník a hbitý degustátor
Album
John Zorn: Rimbaud
Nejdivočejší, nejdrásavější a nejnávykovější zvuková dávka tohoto roku. Už jen proto, že je v ní otisk všech jakoukoli tvorbou žhnoucích i sežehlých životů. Jedinečné.
Those Poor Bastards: Behold the Abyss
Koncepce do puntíku dotažená. Od brakové četby po zvukovou kulisu. Temné, od kořenů vzešlé, morbidní a s notnou dávkou černého humoru. A s fantasmagorickým hlavním hrdinou. Tohle nelze přehlédnout.
Kapela
The Bad Seeds. Protože opět naskakují na vyspeedované klisny a ženou se servat šaty ze všech žen a notně se zpít s jejich muži. Jupijé!!!
Objev
Hloubka studny na naší samotě. Po letošním vyčištění vím, že bych se tam odsud těžko kdy vydrápal...
Koncert
Karel Vepřek. Ve Valmezu v rámci tamního Špalíčku jsem si nejméně nápadného, zřídka vystupujícího písničkáře s hlubokou i divokou duší, uhrančivým hlasem a takřka už nevídanou poetikou mísící se s minimalistickým, mnohdy těžko odhadnutelným doprovodem dokonale vychutnal. Od dryjáčnických popěvků až po makabrózní litanii Lebka.
Kniha
Nick Cave: Texty 1978–2007. Proč právě tahle? Protože Bibli už doma mám.
Výstava
Evropa Jagelonica v GASK. Protože tam byli nadšení i moji malí potomci – a ti dávají spruzení bleskurychle najevo.
Kulinářský zážitek
Pizza „mnoho chutí“ - přišla v pravou chvíli, když se v Polné strhla průtrž zaplavující nejen náměstí, ale proudy vody pronikaly i do prostorů pizzerie. Vypadalo to na nečekaně brzký konec světa, takže v tu chvíli pizza chutnala víc než osudově.
Voser roku
Především fakt, že ač jsem se celej roku snažil všemožnejm voserům a vopruzům vyhnout, vždycky si mě našly.
Martin Kozumplík – lovec varanů a metalových mastodontů
Album
1. Converge: All We Love We Leave Behind
Nejpestřejší album v diskografii kapely, metalové riffy, hardcoreová surovost, tradičně výborná grafika. Těžko popisovat dokonalost.
Mark Lanegan: Blues Funeral
Lanegan překvapil lehkostí. Líbivé a optimistické album poutníka temných stínů.
Light Asylum: st
Osmdesátá léta ohlodaná na kost. Silná a nekompromisní kolekce temného synthpopu.
Fields of the Nephilim: Ceremonies
Nostalgie. Fantastický živák pro ty, kteří chtěli na Brutal Assault jen kvůli této legendě a oplakali jejich odřeknutí jen pár dnů před vystoupením.
John Frusciante: PBX Funicular Intaglio Zone
Mašinky v rukách kytaristy. Veletoč roku. Opravdu divná deska. Respekt.
Kapela
1. Converge. 2012 byl jejich rok, skvělé koncerty ve Vídni a Praze a hlavně neuvěřitelné album.
2. Baroness. Mají neskutečně našlápnuto a ani zlomené kosti jim nezabrání v cestě vzhůru.
3. Crime & The City Solution. Comeback roku, těším se na album a třeba i koncert.
4. Black Keys. Fenomenální úspěch s El Caminem, parádní hity, ještě lepší klipy.
Objev
1. Light Asylum – bezostyšná vykrádačka toho nejlepšího z osmdesátých let.
2. Sleigh Bells – parádní nářez.
3. Band Of Skulls – riffy a sladká Emma.
4. Lana Del Rey – někdo ji snad přehlédl?
Koncert
1. Godflesh (Primavera) – fyzický zážitek, lobotomie.
2. Ben Frost (Praha) – pro mě překvapení roku.
3. Converge (Vídeň) – nejlepší atmosféra.
Kniha
David Mitchell: Atlas Mraků. Šest příběhů propletených jak v klasických gotických románech, autor je Angličan každým coulem, suchý, potměšilý humor. A potom Keith Richards: Život. Co k tomu dodat, vy jste to snad ještě nečetli? Pak nevíte nic o lásce k hudbě a vzniku všech rockenrollových klišé.
Film
Kino nestíhám, takže jedinej letošní film, který jsem viděl, byl Hobit, a tomu bych titul film roku dát nechtěl.
Výstava
Gustav Klimt ve Vídni. Zámeček Belvedere a nejzářivější hvězda světového symbolismu obkopena svými žáky Egonem Schiellem a Oskarem Kokoschkou. Vidět Polibek a Judith naživo je skutečný zážitek.
Kulinářský požitek
Je jich tolik.. Obvykle je to sushi, ale žebra ve Friday´s (sic!) na Andělu jsou fenomenální.
Voser roku
Volba prezidenta a celá naše politická scéna. Nic jinýho mě tolik nesere.
Martin Švarc – ten, který hudbu slyší obrazem
Album
Clock Opera: Ways to Forget
Možná ne úplně nejlepší album, ale rozhodně mě ze všech ostatních na první poslech nejvíc dostalo. Začíná pozvolna a trochu rozpačitě, jakmile ale přijde na řadu největší hitovka Belongings, už to šlape až do konce.
Kapela
To Kill a King. Sympatický kluci z Londýna, právě takový ty, na který čeká celý svět. Neskutečně pilný, kreativní, s nima se člověk nenudí.
Objev
Mmoths. Jasný důkaz toho, že z Irska proudí ven snad jen samý super zboží. Objev, jak má být – mladý, štíhlý, nadějný, neokoukaný.
Koncert
Astronautalis a Bleubird, MC Orion, Tábor, 8. 6. 2012. Opravdu si myslíte, že jste někdy viděli lepší two men show, než jakou vytváří tihle blázni?
Kniha
Jan Těsnohlídek ml.: ADA. Neobvyklá próza nepřehlédnutelného básníka. Ano, to je ten, jehož dvě básně zhudebnil Umakart, konkrétně v písničkách Ve 4 ráno a Vlci u dveří.
Film
Země bez zákona (Lawless). Nebudu vám nic nalhávat, je to hlavně kvůli soundtracku. Ale ten film je taky moc pěknej!
Výstava
Designblok. Abych to upřesnil, mám na mysli především tu část letošního ročníku ve Šporkovském paláci. Jinak jsem teď s hrůzou zjistil, že to byla nejspíše jediná výstava, kterou jsem za uplynulý rok navštívil.
Kulinářský zážitek
To není žádný Thanksgiving, ale Boží hod vánoční u nás.
Voser roku
M83, Lucerna Music Bar, Praha, 4. 3. 2012. Taky zklamání roku, tohle se fakt moc nepovedlo, kdo byl, ví svoje. A já se tak těšil.
Jakub Mikolajský – trochu pomalejší next level beyond reality, publicistický čekatel
Album
Death Grips: No Love Deep Web
Dost mě zaujal už jejich debut Exmilitary, ale tohle je nefalšovaný „next level shit“. Sprostá, agresivní, upocená muzika, ve které basy trhají parkety a testosteron šplíchá do všech světových stran. Fízl na speedu. Nepoznám rozdíl mezi hip hopem a rapem a ani jedno moc nemusím, ale tohle je ryzí energie ve své nejprimitivnější formě. Muzika, která probudí i mrtvého.
Pictureplane: Thee Physical
Návrat do devadesátek. Strašná hipsteřina, ale co už. Geniálně chytlavý trance Travise Egedyho. A navíc se k tomu vážou pěkný osobní zážitky ze začátku roku, takže srdcovka.
Planety: Peklo, peklo, ráj
To nejlepší nakonec. Severomoravský vztyčený prostředníček všem trendům a módám, každej už o nich letos nejspíš slyšel. Planety navazují na silnou tradici devadesátkového pop-rocku a hrajou zamilovaný písničky ztrácející se v ozvěnách. Nádherná deska, super lidi. Smacznego!
Kapela + Objev
King Krule. Už na základce učitelky našim říkaly, že jsem šikovnej, ale trochu pomalejší. Takže občas si takhle pro sebe objevím Ameriku. Tohle je ryzí písničkaření zrzavýho teenagera, který si dřív říkal Zoo Kid a minulý rok hrál na Krýpku. Strašně dobrý, talent až na půdu.
Cold Showers. Chápu, že někomu už se ty postpunkový revivaly, které se během posledních let vyrojily, můžou začít přejídat, a Curtis už z toho všeho dost možná rotuje v hrobě, ale tohle je sakra dobrý. Aktuální deska Love and Regret je plná silných, chytlavých melodií odkazujících k 80s gothpopovým kapelám. Černá láska-láska-láska.
Daughn Gibson. Šílený kazatel, následovník Gila Scotta-Herona s do puntíku dotaženou image a osobní legendou, přišel letos s nenápadnou deskou, na kterou se jen tak nezapomene.
Koncert
Letos bych zasloužil za trest do kouta a nafackovat. Kromě koncertů, které jsme pořádali, jsem navštívil asi čtyři nebo pět akcí. Z promotérského hlediska mi přišla hodně dobře zvládnutá akce Electronic Beats, na které vystoupili Prince of Tennis, Grimes, Woodkid a Whitest Boy Alive. Grimes byla super (stydím se… kecám, nestydím!), zbytek moc nezaujal, ale jinak velmi povedená párty.
Druhá akce, která stojí za zmínku, jsou Lower Dens na Sedmičce. I když jsem asi půlku koncertu proseděl na betoně před klubem se svou láskou, druhá půlka byla moc moc boží. Jana Hunter je strašný androgyn, přijde mi, že je čím dál tím víc kluk. Na rozdíl od desek mají Lower Dens naživo přirozenou energii, která člověka rozhýbe i proti jeho vůli.
Nejčerstvější zážitek je pak Pictureplane v K4. I proti obecnému hejtu mám tenhle klub poměrně rád a koncert se povedl, byť to byla naprosto (ne)obyčejná diskoška. Karaoke párty, ale co song, to HYYYT. Travis to řezal hlava nehlava, lidi pařili a potili se, káčtyřka začínala smrdět. Všechno bylo tak, jak má být. Předskakovali pražští Girls on Drugs, zasněný synthpop, který určitě nikoho neurazil.
Kniha
Aktuálním trendům v literatuře se úspěšně (byť neúmyslně) vyhýbám. Takže to budou spíš starší věci přečtený letos, který se mi zrovna vybaví. Haruki Murakami - Kafka na pobřeží, Norské dřevo nebo Sputnik, má láska, moc fajn. Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy, super. Povídková sbírka Zůstaňte s námi od Marka Šindelky obsahuje taky moc silné momenty. Rozhodně musím zmínit komiksovou trilogii Oskar Ed. Geniální dílo, ve kterém se slovenský ilustrátor Branko Jelinek zabývá ztrátou otce. Nechápu, jak je možné, že Oskar Ed ještě není slavný po celém komiksovém světě. Geniální záležitost.
Když už jsem začal s komiksy, rád bych zmínil Wild Children. Komiks Aleše Kota (který svého času Aleše Kota) je velmi zajímavou kritikou současného systému výuky na školách. Studenti v něm vezmou do rukou zbraně a rozhodnou se „přeprogramovat“ své učitele. Vůbec to ale není tak prvoplánové, jak se může zdát. Je to strašně chytrý, má to silnou pointu, příjemnou dynamiku a překvapivý rozuzlení. Vyšlo zatím bohužel pouze v USA. No a pak nám taky vydali v češtině Incal, komiksové dítko dvou slavných otců, kreslíře Moebia a režiséra Jodorowského. Povinnost.
Film
Filmy jsem letos viděl 4, slovy čtyři. Drive – boží, Intouchables – fajn, Sinister – blbost, Prometheus – BLBOST!!! František Fuka Junior přepíná…
Kulinářský zážitek
McSmažák ve dvě ráno, salátovka s Kikkomanem, Titininy slané šátečky.
Voser roku
Wild Tides, J, temná noc duše, Kik a pořádání koncertů. Poslední tři „věci“ jsou zároveň nejspíš to nejlepší, co mě mohlo potkat…
redakce 22.11.2024
Do ouška od Animal Music – podzimní edice.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
redakce 17.11.2024
Altpopová zpěvačka Sarah Kinsley vystoupí poprvé u nás, na zážitek vás naladí playlist jejích oblíbených skladeb.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Michal Pařízek 15.11.2024
Rád jezdím na školní debaty. Zvláštní je, že téměř pokaždé mě vyučující varují, že moc otázek nepřijde, ale většinou to bývá naopak.
redakce 14.11.2024
Novou desku, která výrazně vyčnívá nad ostatní letošní releasy, přivezou už 19. listopadu do Bike_Jesus, kde vystoupí spolu s Pain of Truth.