Jack Nicholson poslouchá deathrave (a Sister Body)

Sister Body vznikli spojením Head in Body (Ondřej) a Her Sister is Pregnant (Kamila). Head in Body zároveň hraje ve výrazně mladších Lightning Glove, přičemž obě kapely k sobě váže víc než jeho přítomnost. Obě kapely zaplňují mezery, které doma nepochopitelně máme (ve smyslu recenze na Fantasmagorii interiéru). Obě mají mezinárodně univerzální potenciál. Ten poměrně přesvědčivě dokládá fakt, že druhá kazeta Lightning Glove vyšla na anglickém labelu Tesla Tapes a hned první kazeta Sister Body, nazvaná Star / Red, na americkém labelu Spleencoffin. Obě kapely staví na odkazu rave scény a obě tu euforii starých tanečních parties převracejí naruby. Tam ale principiální podobnosti končí, protože na rubu euforie našla každá z kapel něco jiného.

Sister Body (tehdy ještě pod jménem Head in Body) jsem poprvé slyšel jako předskokany The KVB ve Finalu v zimě 2012 a v reportu jsem psal, že kdyby Jack Nicholson v The Shining nepřišel na přízračný swingový večírek, ale na přízračnou, snovou techno party, hráli by tam Head in Body. A hodlám se toho držet, protože jednak „opakování dobrých věcí je fajn, opakováním špatných věcí se tyto věci stávají zajímavějšími“ (Lorenzo Senni, viz text Jana Bělíčka Jak tančit po smrti raveu? v His Voice), jednak tahle věta platí dneska ještě víc než v zimě před rokem.

Kazeta má pět skladeb; uzavírá ji Dreamkiller, kterou hráli už loňskou zimu. Oproti ní je taneční složka zbylých písní výrazně potlačená. Rytmus tam je sice poskládaný z repetice fragmentů samplů, ale pokud po vás někdo bude chtít pustit něco, na co by šlo tančit, Sister Body nepouštějte. Zvukově jsou vedle melancholicky posazených tónů důležité různé analogové ruchy a šumy (jako když vám začne přeskakovat deska nebo chrčet rádio), poskládané do zvukových ploch nebo rytmických smyček. Výsledný zvuk, obzvláště u první skladby Star, tak připomíná zvuk projektu Jamese Kirbyho The Caretaker. Což by mě před rokem v zimě u Dreamkillera nenapadlo. A tady se kruh uzavírá, protože Caretaker celý svůj projev založil na inspiraci scénou večírku z The Shining.

Androgynní zpěv Head in Body do tohoto zvuku perfektně zapadá a zintenzivňuje výsledný dojem neskutečna. Skvělým novým prvkem je zakomponování vokálu Miss Camilly ve skladbě Red, která nedbale měkce deklamuje jednotlivá slova nebo holé věty, čímž příjemně připomíná nenápadně smyslný projev vokalistky kapely Meanwhile, back in Communist Russia... Ve spojení se zbytkem skladby vzniká zvláštní směs pocitů, podobná zneklidňující a lehce matoucí přitažlivosti nahého těla s velkou, ještě čerstvou jizvou. Třetí Dub for Happy Soul nevtíravě, a přesto dramaticky graduje, čtvrtá Cadillac (On the Way to the Hospital) se noirovou atmosférou blíží první Star, ale nešumí, ani nepraská, jen na pár ambientních tónech syntezátorů plyne, dokud není přerušena rytmem elektronických výbojů, připomínajících osmibitové hry. Poslední Dreamkiller je tím důvodem, proč má smysl o kazetě mluvit v souvislosti s taneční hudbou. Celkově nahrávka přepadá spíše na ambientní stranu, což je trochu překvapení. Pořád je to ale hudba na přízračnou, snovou taneční party, se špatně identifikovatelnou subtilní hrozbou, pokud spíte, už se možná neprobudíte. A pokud jste vzhůru, bude to ještě horší. Jack Torrance ví své.

Ve spojení s produkcí Head in Body se s železnou pravidelností objevoval termín distant rave, čemuž rozumím jako projevu založeném na simulaci zvuků taneční party, doléhající k nám odněkud zpovzdálí. Ať už geograficky nebo možná příznačněji v čase. (Což mimochodem sedí jak na Sister Body, Lightning Glove, tak i na Midnight, the Stars and You od Al Bowlly & Ray Noble Orchestra v provedení použitém v The Shining. Tahle scéna možná zachytila první večírek ve stylu distant rave vůbec. Všechno do sebe zapadá.) Sister Body i Lightning Glove v současnosti začali razit termín deathrave, což je nejlepší označení žánru za posledních dvacet let, ilustrující inverzi nálady původních tanečních parties do něčeho temnějšího. Smrt raveu a vyrovnání se s ní je navíc aktuální téma pro nově vznikající pohrobky (opět viz citovaný článek) a vedle resuscitování odkazu raveu ve stylu producentů jako Powell nebo Lee Gamble je nepochybně ve vzduchu prostor pro dekonstrukci ve směru deathrave. Dobře to zapadá do současného proudu progresivní post-taneční hudby sousedící s noisem, industrialem a post-punkem, kdy Prurient hraje techno, projekty typu Emptyset ho dekonstruují, Raime staví na fragmentech dubstepu a Regis produkuje postpunkové Tropic of Cancer.

Je fajn mít projednou lokální kapely, které nejen že mají potenciál hrát aktuálně živý žánr, navíc s potenciálem nezapadnout v rámci úzce vymezené žánrové sekty, ale dokonce jsou schopné ho spoluvytvářet. Poslouchejte a kupujte na bandcampu. A všem řekněte, že Jack Nicholson poslouchá deathrave.