Labutí píseň Altar of Plagues na Sedmičce

Některé kapely se rozpadnou ze strachu z vyhasnutí, jen aby se zas po čase s velkou pompou vrátily v rámci místy poněkud prozaických reunionů, některý se stihnou rozložit ještě před prvním lpčkem, ty další prostě přirozeně zhasnou a zmizí. Altar of Plagues naznačenou cestu následovali, rozpadli se těsně po vydání třetí desky, jejich bezpochyby nejlepší. Zatímco na White Tomb (2009) a Mammal (2011) jsou na v podstatě blackovou kostru naroubované post-metalové postupy, dynamický přechody od nervně ambientních ploch zpátky k zlostné sypačce (Wolves in the Throne Room se potkali s Isis, například), až na Teethed Glory and Injury (2013) je slyšet jejich opravdu vlastní zvuk.

Práce s dynamikou a přesuny mezi napětím před bouří a frenetickým hromobitím zůstaly, všechno ale jakoby zhoustlo, místo kontemplativních kompozic je ta deska složená z čtyři až pět minut trvajících válů, protkaných brutálně industriálníma bicíma a hukotem syntezátoru. Je až fascinující, jak hnusný a zároveň krásný je to poslech, jak ta deska přes počáteční nedůvěru vyvolanou poněkud artistní prezentací kapely (v prvním a zároveň jedinym singlu z desky tančí baletky za stroboskopickýho problikávání kamery s hadrem napuštěnym neznámou tekutinou) člověka nakonec stejně zatlačí do kolen.

Na konci minulého roku dali Altar of Plagues vědět o tom, že mají v plánu odjet ještě jedno turné. Nejedná o velkej návrat, spíš o poslední věc, kterou kapela před definitivním koncem udělá – "No reunion. No explanation. Just music."