Lunchmeat Studio v Kunsthalle

Kunsthalle Praha veřejnosti odhaluje audiovizuální instalaci s melancholickým názvem The Grief of Misfit Cathedrals. Imerzivní filmové dílo o patnácti minutách v podání uměleckého uskupení Lunchmeat Studio formálně staví na ohromujícím vícekanálovém zvuku a technicky precizních 3D skenech opuštěných průmyslových objektů v ruinách bývalých železářských hutí v Kladně a pražském Veleslavíně.

Návštěvnictvo galerie, resp. jejího experimentálního prostoru Aw! Lab, vrstevnaté dílo zaujme vizuálně a zvukově působivou exkurzí do monumentálních, ovšem těžce přístupných míst, jež nenávratně zanikají. Výstava se díky svému provedení řadí mezi nejrozsáhlejší autorské imerzivní výstavy v České republice, které fungují na principu multi–channel. Svou premiéru si odbyla na Signal Festivalu 2023, v Kunsthalle Praha bude ovšem k vidění až do 14. ledna 2024.

“Aw! Lab je svobodný a bezpečný prostor, skoro až laboratoř, která nám umožňuje zkoušet nové formy umění, zjišťovat jejich výstavní potenciál a sílu přežít ve světě výtvarného umění. Právě proto jsem oslovila Jakuba Peška a celé Lunchmeat Studio, jehož je součástí. Jejich projekty totiž často mají velmi silný přesah do výtvarného umění, ale také do současné hudby nebo do audiovizuálního experimentu. Chtěla jsem společně s nimi vytvořit hodnotný projekt, který bude fungovat v galerijním prostředí Kunsthalle a bude tu k vidění delší dobu,” přibližuje svůj záměr kurátorka výstavy Iva Polanecká, jež instalaci popisuje v intencích transcendentálního hudebně-vizuálního zážitku.

Lunchmeat Studio, kolektiv nezávislých umělkyň a umělců, který se zabývá novými technologiemi v umění. Již čtrnáct let pořádá úspěšný Lunchmeat Festival a často vyhledává a prozkoumává jedinečná místa, jež sice společnost opomíjí, stále ovšem dokaží uhranout geniem loci. “Téma nám rostlo pod rukama a my se postupně dostávali do podstaty jednotlivých míst, jejich příběhů a minulých, současných nebo hypotetických budoucích vztahů s okolní společností. Nechceme, aby diváci o výstavě přemýšleli jako troskách post-industriálních staveb, ale aby se skutečně zamysleli nad tím, co je pro ně hezké a co je skutečně potřeba zachovat—do jaké míry je nutné rekonstruovat zbytky něčeho, co už člověk jednou vytvořil a co se následně po řadě let stalo jakousi ruinou,” přemýšlí umělec a režisér instalace Jakub Pešek z Lunchmeat Studia. Upomíná tak na jeden z klíčových aspektů výstavy—princip mono no aware vycházející z japonské kultury.

Jedná se o koncept, jenž učí oceňovat krásu věcí, které nemusí být nutně líbivé—stačí, že existují a člověku dávají pocítit sílu okamžiku i smutku nad jeho pomíjivostí.

“Pracujeme v čase, který divákům nemusí být jasný, je to spíše takové bezčasí, v němž vytváříme iluzi, která by měla inspirovat k přemýšlení o tom, co jsme to vlastně viděli a jak a proč to k nám promlouvá,” zdůrazňuje Pešek s tím, že kompletní 3D scan vybraných budov—dle jeho slov “vyděděnců společnosti”—byl sám o sobě experimentálním procesem. Vznikal prostřednictvím tzv. fotogrammetrie, moderní technologie, při níž se právě skrze fotografie sbírají data o fyzických objektech a prostředí. Lunchmeat Studio tak několik měsíců trávilo důsledným mapováním vybraných pražských a kladenských industriálních staveb. Výsledný model, který návštěvnictvo sleduje během projekcí, je pak syntézou těchto chátrajících a nyní již pečlivě zdokumentovaných a tím pádem i uchovaných, archivovaných objektů. 

“Za prvé se ocitáte ve scéně s prostorovým zvukem, v imerzivním prostředí, kde se vše odehrává okolo vás v bezprostřední blízkosti. Za druhé je to hluboké současné umělecké dílo, které odkazuje k jiným dílům z výtvarného umění, ať už je to téma opuštěných zřícenin z dob romantismu nebo silné pouto k tvorbě manželů Becherových, konceptuálních fotografů, kteří povyšovali objekty na sochy, což svým způsobem nyní dělá i Lunchmeat ve své instalaci,” shrnuje výstavu její kurátorka Iva Polanecká. Žal nechtěných katedrál je podle ní komplexní umělecký počin vytvořený skupinou výjimečných audiovizuálních umělkyň a umělců. K plnohodnotnému smyslovému prožitku z jeho návštěvy v neposlední řadě přispívá i burácivý sound–design v podání Ladislava Zensora aka Oblaka, progresivního producenta současné elektronické hudby.