Moon Crew #17: Aneta Martínková

V tomto díle Moon Crew vám představíme nedávný přírůstek do užšího organizačního týmu Full Moonu. Písničkářka a publicistka – to a mnohé další je Aneta Martínková. Možná ji znáte z hudebního projektu Margo, se kterým za debut First I Though… získala Objev roku Vinyly a nominaci na Anděla a Apollo, jako spoluzakladatelku labelu Bad Names, autorku vtipných videí k deseti letům Full Moonu nebo někdejší redaktorku ČT24. Nad svými dlouhými kontextovými články sedí do úsvitu, protože na kvalitu a vyváženost nedá dopustit, rovněž má ambice posunout obsah Full Moonu dál na multimediální úroveň. V Moon Crew vyprávěla o vážných věcech upřímně a k popukání.

Odkud pocházíš, kde bydlíš?

Pocházím z města stříbra, katedrál a kulturní války o Creepy Teepee, Kutné Hory. Už skoro sedm let žiju v Praze, nevidím to ale jako definitivní. Čím dál častějc ráda prchám mimo velké město. Být tzv. v centru dění mě sice baví, ale aktuálně u sebe i u okolí hodně vnímám tendenci zapojovat se do všeho, na všechno kývnout, a pak všem psát „Hele sorry, dojdu trochu později, někde jsem“ anebo „Sorry, půjdu trochu dřív, někam musím“ a v důsledku mít málo z čeho fakt radost. Ne že bych toužila už navždy okopávat záhonky a vyšlechtit ten nejlepší muškát, ale mít možnost dělat jednu věc dýl než třeba hodinu je pro mě aktuálně hodnota. A taky nesnáším dobíhání hromadné dopravy, vypadám u toho jako idiot a plýtvám adrenalinem.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

V šestnácti si ho pamatuju jako tajemnej časák o věcech, který jsem (nebudu machrovat) VŮBEC neznala. Navíc napsanej jazykem, kterej mě vyváděl z míry. Z každýho čísla, co se mi dostalo do ruky, jsem většinou měla mlhavý ponětí tak o třech jménech – většina mých současných přátel by si o mě v té době nejspíš ani neopřela koloběžku, jak říká můj táta –, ale přišlo mi to ohromně přitažlivý. Takže jsem vždycky říkala: „Jasně, Full Moon, mega cool, miluju“, nějak podobně, jako když jsem ve třinácti četla Nietzscheho, lol. Nakonec jsem ale fullmoonový sylabus pod vlivem milovaných přítelkyň, které mi přinesla vysoká škola, jakž takž dostudovala. A začala pro něj v roce 2018 psát. Na festivalu Ment jsem udělala spontánní rozhovor s Katkou Málikovou, úplně promočený jsme si několik hodin povídaly po různejch lublaňskejch podnicích o hudebním vzdělávání, a Michal řekl, že dobrý. No tak jsem psala dál.

Co tě baví psát nejvíc?

Strašně ráda píšu duely. A rozhovory. Obecně se fakt ráda ptám, ale nenávidím small talky. V rozhovorech můžu rovnou přejít k věcem, co mě upřímně zajímaj, aniž bych před tím musela nervózně mluvit o počasí a nedopatřením se dostat k tomu, že urazím něčí vzdálený příbuzný. Ze všeho nejradši mám ale kontextový články. Je to pro mě hrozná pain, mám šílený problémy se soustředěním a dojem, že než napíšu větu, tak musím projít všechny relevantní zdroje až ke Starýmu zákonu. Ale ten pocit, když to, většinou tak okolo čtvrté ranní, dopíšu, osmsetkrát přečtu, znovuzrodím se jako fénix z popela a řeknu si „dokázala jsi to, Aneto, dala jsi dohromady souvislou myšlenku“, to je moje oblíbená věc na světě.

Čím jsi chtěla být jako dítě?

Můj děda mi rád připomíná historku, jak jsem jedenkrát jako dítě přijela z vystoupení Svěráka & Uhlíře, na kterém jsme byli se školou. Ten den mi bylo zrovna sedm a před celým divadlem mi tam zahráli svou hitovku Franta má narozeniny v kustomizované verzi s mým jménem. A jelikož jsem lehce úplatný člověk, tak jsem se rozhodla, že mým vzorem bude Jarda Uhlíř a stejně jako on budu skládat písničky na piano a pak je hrát. Když moji desku nominovali na Anděla, tak děda prohlašoval: ,,No jo, naše Anča už je jako ten Uhlíř!“ So I guess I made it.

Takže největší hudební vzor - Jarda Uhlíř? Kdy jsi začala s hudbou?

Jaroslav Uhlíř je taková hudebnická prenatální fáze, asi bych našla i nějakou inteligentnější odpověď, ale nebudem se zdržovat. Každopádně vím, že fakt od malička jsem strašně ráda na něco hrála, flétny a tak, vzpomínám si, že jsem si přála bejt zpěvačka. V druhý třídě jsem začala chodit na piano do hudebky, nicméně jsem nebyla úplně příkladnou žákyní ZUŠ, nikdy jsem nebyla schopná nastudovat, nevím, kultivovanou interpretaci Chopina, bavilo mě spíš jen tak mlátit a tomu tuzemské pojetí hudební výuky příliš nefandí. Ve třinácti jsem navíc dostala podmínečný vyloučení, jelikož jsem poprvé experimentovala s ideou kolektivního vlastnictví a spolu s kamarádkou odnesla ze školy dva věšáky značky Ton. Útočištěm a motivací byl ale kytarový kroužek, který vedl můj milovaný učitel Míra Řepa, který bohužel loni nečekaně zemřel. Každopádně to byl formativní člověk, kterej mě třeba vzal hrát a zpívat na mysliveckej ples, bylo mi nějakejch sedmnáct. A byl to fenomenální zážitek. Zpívala jsem Petru Janů a dostala za to patnáct stovek, namol opilej týpek mi tam říkal, že by se mnou chtěl jet na rande do mekáče, ale že budu muset řídit. Blessed days, díky tomu jsem u hudby vydržela. Ale jinak mi vždycky přirozeně imponovaly písničkářky, protože jsem cítila obrovský pochopení a nějakej empowerment. A písnička jako médium mě asi nikdy nepřestane fascinovat.

Děláš Studia nových médií na Filozofické fakultě UK, pracovala jsi pro ČT24 a píšeš skvělé články pro Full Moon. Máš žurnalistické ambice do budoucna?

Pocit „I made a point“ mám ráda, je velmi terapeutický, protože znamená vzácný utříbení věcí. Tudíž bych se mu chtěla věnovat nějak dál! A tolik mi nezáleží na tom, jaký pro to použiju médium. Psaní je super, podobně ale uvažuju i nad skládáním písniček, což je teda moje největší láska, z telky jsem si odnesla nadšení pro práci s videem. Bavilo by mě zkusit nějakou zábavnou hudební video publicistiku à la Vox nebo něco takovýho.

Co tě na životě nejvíc baví?

Tohle není medailonek, ale terapeutický sezení! Baví mě situace, ve kterých přijde řeč na věci, na který za běhu není prostor. Sbližování, otevírání. Baví mě, když se mi povede na něco soustředit a dotáhnout to do konce. Baví mě dlouhodobé věci. A věci, kvůli kterým stojí za to vykašlat se na jiný věci. A čokoládový sójový mlíčko. A sušený rajčata v oleji.

Jaká je tvoje oblíbená deska za posledních deset let?

Nesnáším výběry a přehledy, takže tohle je strašně random.

Fiona Apple – The Idler Wheel Is Wiser Than the Driver of the Screw and Whipping Cords Will Serve You More Than Ropes Will Ever Do „Gimme gimme gimme what you’ve got in your mind in the middle of the night“. Miluju.

St. Vincent – s/t
Annie Clark jsem opravdu zbožňovala pro její zábavný sarkasmus a pokřivené vnímání love songů, nicméně s posledním albem se tahle poloha přehoupla směrem k blazeované dámě z obálek módních magazínů a na to nějak nejsem zvědavá. Heartbreak, který mě bude bolet dlouho.

Low – Double negative
Co všechno ještě může být písnička?! A taky: „It’s not the end, it’s just the end of hope.“

Sufjan Stevens Silver & Gold: Songs for Christmas, Vols. 6-10 Kecám, žejo, ale nějakýho Sufjana jsem tu mít chtěla, a anyway Jupiter Winter je podle mě totální masterpiece. Každopádně ten člověk se mnou žije ve strastech i radostech a vždycky mi pomůže. „I can see a lot of life in you.“

PJ Harvey – Let England Shake Teď jsem to slyšela po nějaký době u Martina Kozumplíka na afterparty křtu fullmooní kompilace, Michal to někdy o půlnoci pustil na vinylu a já se rozpomněla, jaká je v tom fascinující archivářská práce. Něco, co mi v tuzemským kontextu hrozně chybí. Současný písničkový album, který se inteligentně ponoří do bolestí vlastní země.

Joanna Newsom – Divers Archivářská práce v písničkách again. A nejlepší outfity.

Solange - A Seat at the Table Hlubší společenský problémy není zas tak těžký nastudovat. Když se navíc pohybujete v nějakým intelektuálně založeným prostředí, tak nějak tušíte, co třeba o rase říkat a neříkat. Nemusí to ale nutně znamenat, že fakt rozumíte tomu, jak se lidem s takovými problémy žije. Myslím, že v tom může hudba dost pomoct. U téhle desky jsem pochopila, jak se cítí člověk, kterého tíží rasismus.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby nedojel na to, že svět moc nepřeje kvalitě. Aby se do budoucna podařilo najít prostor a prostředky na plynulejší a koordinovanější spolupráci autorské redakce. Aby byl pořád víc než časák. Aby se nebál multimédií, s tím třeba něco aji udělám (zoomuje na svůj ďábelský smích). A aby měl pořád tenhle status lásky, to se málokde vidí.