Moon Crew #23: Jiří Vladimír Matýsek

Náš redaktor Jiří Vladimír Matýsek je v jazykových otázkách odborník. Kromě filmové vědy má vystudovanou českou filologii, působil jako korektor a copywriter, překládá knihy z angličtiny a píše o kultuře pro několik domácích médií. Full Moon má ovšem mezi nimi zvláštní postavení: tak tvrdé a pečlivé edity textů má podle Jiřího málokterý český časopis. V Moon Crew vyprávěl o filmové kritice, bluesových fúzích v moderní hudbě a o své sbírce vinylů. Jaký je asi její nejvzácnější kousek?

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

To je nějakých sedm, možná osm let. Určitě to byl prosinec, protože jsem Full Moon, který tehdy měl ještě čtvercový formát, objevil na lavičce Konviktu v Olomouci v rámci Přehlídky animovaného filmu. Neměl jsem zrovna svou obvyklou dávku písmenek, tak jsem se do něj začetl a odnesl domů.

Jak dlouho do něj přispíváš? Co píšeš nejraději – recenze, rozhovory, profily?

To vím celkem přesně, protože jsem začal psát o hudbě vůbec. Šest let to je. První text vyšel na webu, byla to recenze na desku Out Among the Stars Johnnyho Cashe. A od té doby se držím hlavně recenzí a reportů. Rozhovorů taky pár bylo, hlavně po telefonu a jsou to vždycky docela nervy. Příjemný nervy.

Přispíváš na musicserver.cz, psal jsi pro iDnes i různá filmová média. Jak vnímáš Full Moon coby redaktor?

iDnes byla spíše blogová záležitost, ale psal jsem do Deníku v Pardubickém kraji, doteď pro něj dělám webeditora. Full Moon je velká škola, naučil mě psát a o psaní více přemýšlet. To je na něm skvělý - s každým textem se pracuje, editorské poznámky bývají i kruté. Ale vždycky to je ku prospěchu. Díky Full Moonu jsem schopný, doufám, dodat kvalitu i do textů, které vycházejí jinde a nemají tak tvrdý dohled.

Studoval jsi českou filologii a věnuješ se české literatuře druhé poloviny 20. století. Proč tohle období? A jací tě zajímají autoři?

To už je spíš minulost, každopádně bez knížek se žít nedá. Dokonce možná bez psanýho textu obecně. Pokud jde o literaturu, to tak přirozeně vyplynulo. Hodně jsem se zajímal a pořád zajímám o underground a umění pod režimním tlakem a ono se to všechno krásně spojilo. Undergroundový básníci, báseň jako písňový texty, hudba, ta, která se mohla i nemohla dělat, písničkáři. Prostě se toho tady děla hromada a od spousty věcí až nyní, po třiceti letech od revoluce, začínáme mít odstup. Baví mě hledat souvislosti a vazby, a to se třeba v literatuře 19. století hledá těžko. Z podobnýho důvodu mám rád beatníky - taky vazba na hudbu, taky mimo hlavní proud. Čímž se vracíme k ohlasům u nás… Oblíbená jména, to není lehký. Ale docela dobře znám Egona Bondyho, psal jsem o něm diplomku, mám rád Krchovského. Ze zahraničních Kerouac, Bob Dylan coby básník a textař, a samozřejmě i muzikant, anebo třeba Cormac McCarthy. U něj mě baví přímočará syrovost. Ale jinak zhltnu téměř cokoliv, pokud je čas. V tomhle ohledu díky za čtečky elektronických knih!

Věnuješ se i filmu. Jaké máš nejraději?

Filmový období spíše bylo, teď mám nějak méně času. Letošek vypadal zajímavě, oznámily se filmy, na které jsem chtěl jít do kina, např. nový Bond, 1917 nebo Tenet, a buď jsem to prošvihl, nebo je to posunuté. Největší zážitek z poslední doby bylo asi Marhoulovo Nabarvené ptáče. To jsem si užil z toho cinefilního hlediska: je to krásná skládačka vlivů a oblíbených filmů pana režiséra, otázka je, do jaké míry vědomá. Teď, když na něco koukám, si spíš doplňuju znalosti toho, na co jsem na filmové vědě díval skrz prsty.

Když sleduješ film, přistupuješ k němu jako filmový kritik? Jsi profesionálně deformovaný?

To se projevuje hlavně v hudbě. Například když svoje okolí oblažuju nějakými moudrými poznámkami k tomu, co právě běží, ať už přímo k daný věci, nebo nějaký fun facts či úvahy nad tím, “jak je něco špatně”, nebo naopak. Ale škola ve mně zanechala hlubokou stopu, takže u filmu si více užiju technické aspekty než příběh. S literaturou to mám podobně. Když nad tím přemýšlím, trochu mi to obrousilo “divácké” vnímání. Ale užívám si to i tak.

Překládáš knihy z angličtiny do češtiny. Přišel jsi jako překladatel na nějaká specifika českého jazyka?

Překlad je takové milé hobby, které zabírá spoustu času. Někdy by člověk vraždil a nejraději přestal. Lituješ toho, že ses do překladu vůbec pustila, stránky nepřibývají a deadline se blíží. Ale ten pocit držet knihu hotovou v ruce, to je k nezaplacení. A specifika - ještě více jsem si začal vážit bohatosti a variabilnosti češtiny. Např. nadávání v angličtině je vyloženě nuda, čeština je mnohem barvitější. Na druhou stranu vždycky bojuju se slangem.

Sbíráš vinyly. Kolik jich máš?

V současnosti je to nějakých pět set kousků, pomalu roste. Naštěstí mám velice tolerantní ženu a ta tuhle vášeň podporuje. Docela hrdý jsem na původní československé desetipalce s písničkami Suchého a Šlitra ke hrám Dobře placená procházka a Jonáš a doktor Matrace. A taky první britské vydání soundtracku k filmu Rocky Horror Picture Show. Ta deska šumí, praská, přeskakuje. Ale mám ji. Objevil jsem ji za pár korun v jednom antikvariátu v Chrudimi. A našly by se i další věci...

Hodně píšeš o blues. V čem je tak přitažlivé?

Rozhodně ne výhradně, blues se o první místo dělí s metalem, nicméně blues je jistota, ke které se vždycky můžu vrátit. Je to hudební forma, o kterou se můžeš opřít, víš, co můžeš čekat, ale zároveň je tam dost místa na hraní si a experimenty. A texty, to je sám život. Blues má zvláštní terapeutickou schopnost. Už párkrát mi pomohlo, ale hodí se do jakékoliv nálady. Když nevím, co si pustit, bluesová sekce pomůže. A taky mě na blues ohromně baví to, že jde o základ spousty dalších stylů a inspirací. I proto mě v poslední době berou moderní fúze. Z klasiků už jsem vyrostl, ale pustím si je samozřejmě taky. Na předloňském Blues Alive v Šumperku mě neskutečně dostal Fantastic Negritto. Nebo Američani Gravelroad ze Seattlu, u nich se potkává doom metal a blues. Jakmile jim něco vyjde, hned o nich píšu.

Jak se podle tebe změnila globální hudební scéna za posledních deset let?

Přijde mi, že je čím dál individualizovanější. S dnešní technikou si uděláš desku doma, na koleně a kapelu k tomu ani moc nepotřebuješ. Což je škoda, protože ta chemie, jak nás učí minulost, dělá divy. A pak taky roztěkanost, jde-li to tak nazvat, hlavně v popu. Jako by nahrávky chtěly obsáhnout všechno – viz např. The 1975, které mě nedávné číslo Full Moonu přinutilo pustit –, ale na nic se nedokázaly soustředit. Jistě, fúze a experimenty mám rád, ale musí se to držet v nějakých mantinelech.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby i nadále dokázal objevovat a představovat dosud neobjevené v takové míře, jako se mu to dařilo doposud. Aby i nadále byl tak inspirativní. Přirozeně mě totiž vede k poslouchání a zkoušení toho, co mi dosud unikalo.