Moon Crew #40: Sabina Coufalová

Sabinu Coufalovou jsme do redaktorská sekce Měsíční posádky rekrutovali teprve letos, jedná se ovšem o velmi cenný kádr. Pár let zpátky vyměnila teplé místo na vysoké škole za dobrodružnější kariéru v kultuře, dnes popularizuje alternativní obsah v rámci sítě kin Aerofilms a spolupořádá hudební festival Okolojeles. Vedle toho sportuje, cestuje a samozřejmě píše. V Moon Crew se podělila o svoje nejsilnější festivalové zážitky, oblíbené cestovatelské destinace a taky se zahloubala nad vnímáním kultury v české společnosti.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Nepamatuju si první setkání, ale pamatuju si, jak mi kamarád dal číslo s The Cure, že si ho musím přečíst a já si ho přečetla. A pak se to opakovalo.

Jak dlouho píšeš pro Full Moon?

Od začátku tohoto roku. Dlouho jsem se bála a styděla, ale chtěla jsem být jako moji kamarádi. Stejně pořád nedokážu číst svoje texty. První článek byla reportáž z koncertu Teepee, asi týden před a týden po jsem z toho nespala.

Kdy jsi začala se psaním? Oblíbený žánr?

Ve třetí třídě jsem napsala pohádku o princezně, která měla propracovanou a originální zápletku. Taky jsem psala básničky o svém smutném životě na literární servery a skoro jsem vyhrála jednu poetickou soutěž (kdyby mě pár lidí nepředběhlo). Pak jsem v rámci studia na FF MU a práce na Rektorátu MU napsala hodně sociologických analýz, metodik výzkumu a rozborů uměleckých děl. Naštěstí teď už můžu psát jenom statusy na Facebooku a reportáže z koncertů oblíbených kapel. No a nejradši mám grotesku, protože s úsměvem jde všechno líp.

Odkud pocházíš a co tě přivedlo do Prahy?

Pocházím z Kojetína, pak jsem žila deset let v Brně, často dost intenzivně. Sice je lepší shořet než vyhasnout, ale já jsem si zvolila cestu změny místa bydliště. Svoje role sehrály širší pracovní možnosti, dražší bydlení a třeba to, že si nemusím Lush objednávat poštou. V Praze se cítím výborně, obzvlášť když jedu na kole nebo sjíždím do metra.

Ráda cestuješ, kde všude jsi byla a kde to máš nejradši? Asie, Latinská Amerika, sever?

Mně přijde, že cestuju málo! Kam se hrabu na Ziburu. Mám dlouhý seznam plánů, ale zároveň žádné konkrétní. Pojedu na jakékoliv nové místo - čím větší divočina, tím líp. Mám ráda balkánské hory, ostrovy a džungle Kambodži, surovost Islandu, spojení s přírodou v Peru, řecké jídlo a taky výhled na vinice na Pálavě. Na Peru si vzpomenu skoro každý den, ono to asi ani jinak nejde, když jsem tam strávila tři měsíce. A jednou se podívám na Papuu Novou Guineu!

Jaké to bylo v Peru? Samé dobré zážitky nebo i stresovější?

Jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý. Jela jsem a všechno si zařizovala sama, takže to byl jeden velký krizový management, který začínal už samotným sháněním přepravy nebo dodržením základních hygienických pravidel. Navíc Peru patří mezi země, kde je rolí ženy hlavně plodit děti, vařit a prát. Takže když někdo uvidí samotnou bílou holku sedět na lavičce kouřit cigaretu, hned jí nabízí lekce španělštiny. Tak jsem radši chodila pěšky a po návratu byly moje nohy v perfektní kondici. Na druhou stranu jsem si pohladila alpaku, žvýkala koku proti výškové nemoci, viděla tukana, přežila pětidenní trek na Machu Picchu nebo potkala pána, který byl příbuzný Kundery i Kafky zároveň. Bylo to určitě moje největší dobrodružství, které mě ale zároveň nejvíc vyklidnilo. Protože dokud na vás někdo nevytáhne nůž nebo vám nesahá cizí agresivní chlap mezi nohy, je všechno v pohodě.

V Peru ses taky učila surfovat, déle se ale věnuješ závodům v dračích lodích. Hraje ve tvém životě velkou roli?

Všechno začalo, když mě v deseti letech soused dotáhl na trénink rychlostní kanoistiky. Pak jsem několik let nedělala nic jiného, než chodila ze školy do loděnice a zpátky. Naučilo mě to, že medaile se samy nevyhrajou. K dračím lodím jsem se vrátila po přestěhování do Prahy, jinak obecně jakékoliv aktivity spojené s vodou, sněhem a ledem mi přináší potěšení. Moc ráda taky jezdím na kole - moje se jmenuje Brigita a má stojan na lahváče. Občas udělám klik nebo dřep, nejraději u pořadů o vaření. Mezi zajímavé body v mojí sportovní kariéře patří taky rok a půl docházení na bosu aerobic. Nemám talent na sporty, vlastně jsem dost nemehlo, většinu věcí se musím učit a trénovat déle než ostatní. Endorfiny, pot v očích a překonávání sebe sama jsou ale závislost. A vypitý pivka se taky musí vykompenzovat.

To my, lidi z kultury, dobře víme. Už nějakou dobu pracuješ v kulturním sektoru, teď třeba děláš v Aerofilms PR pro alternativní obsah. Co všechno jsi za svou kariéru stihla?

Teprve v šestadvaceti jsem se rozhodla odejít z teplého místečka ve veřejné správě a vkročit do nejistého zábavního průmyslu. Začala jsem bez praxe a zkušeností přes různé dobrovolnické aktivity, chodila na kurzy, četla články, zapsala se rok po promoci do studentského rádia, sledovala, co frčí. To všechno mě dovedlo až k práci pro hudební klub Fléda. Ten považuji za moji druhou alma mater, tam jsem nasbírala zásadní zkušenosti a poznala spoustu lidí, Fléda mi navždycky zůstane v srdíčku. Pak jsem dělala pár měsíců v MeetFactory a teď mě vzali do týmu Aerofilms, kde je mým úkolem, aby se kina plnila milovníky opery, baletu a divadla. Vedle toho máme s kamarády společné dítě jménem Okolojeles, které vychováváme od mimina a které dělá naše životy radostnější. Taky jsem pomáhala třeba festivalu Ghettofest, v Radiu R, divadle pro děti, chvíli v Muzeu romské kultury.

Zmínila jsi festival Okolojeles, na jehož organizaci se podílíš. Jak vznikl?
Potkala jsem na Flédě na koncertě Cabaret Voltaire Tomáše Paláta, který ten rok festival založil. Hledal další pomocníky a tak mi dal svůj mail. Poslala jsem mu asi pět zpráv a jednou volala, takže mě teda přijal. Začala jsem na přípravách druhého ročníku a nestačím zírat, jak se nám podařilo během pěti let festival posunout. Začínali jsme na fotbalovém hřišti ve Slavičkách jako zábava pro pár kamarádů. Za vznikem je klasický mesiášský komplex.

Co tě na pořádání baví nejvíc?

Napětí v posledním týdnu před festivalem a odpovídání na dotazy, kdy už zveřejníme lajnap.

Hudební festival, ze kterého máš největší zážitek?

Je toho víc! Pád do žumpy na Besedě. Nejkouzelnější východ slunce na Mišmaši. Když jsem si na Creepy Teepee půjčovala od Karla Veselého zapalovač, ale nevěděla jsem, že je to Karel Veselý a on mi řekl, že má rakovinu hltanu a já tomu dva roky věřila. Björk na Primaveře. Hromadný průjem v Banátu. Nejvíc lásky na Okolojelese.

Co podle tebe chybí kulturnímu sektoru u nás, kam by se to podle tebe mohlo posunout a jak?

Peníze asi napadnou každého. Podle mě ale všechno vychází z toho, jak je kultura vnímaná - v našem případě jako nějaká nadstavba nad reálné a užitečné hodnoty. Mělo by se začít pracovat na změně přístupu ke kultuře, aby nebyla považovaná za výsadu privilegovaných intelektuálů. Aby většina národa pochopila, že pěstováním kvalitní kultury si vytvoříme hezčí a silnější společnost. Proč se na základní škole neučí kulturní výchova nebo dějiny umění? Dokud nezačneme pracovat na tom, aby umělci nebyli vnímaní jako ti, kteří by měli jít raději pracovat do továren, tak nás nezachrání ani triliarda dotací.

Máš nějakou radu pro začínajícího kulturního piaristu?

Použiju slova mého moudrého kamaráda Tomáše Paláta: Musíš se vtírat vždycky a všude!

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Full Moon do každé domácnosti!