Moon Crew #49: Adéla Polka

Není nadto mít informace ze zákulisí. Adéla Polka je naší brněnskou spojkou, která se dobře orientuje v tamní hudební scéně. Naše redaktorka a zpěvačka kapely Plum Dumplings studovala překladatelství francouzského jazyka, divadelní vědu a management v kultuře. V Moon Crew si vyprávíme historky z natáčení, rozhovorů, probíráme hraní v kapele, vlastní literární tvorbu i nejlepší alba pandemického roku.

Brněnská scéna - kromě toho, že hraješ v kapele, často děláváš rozhovory s místními muzikanty. Chodíš po koncertech, máš jiný vhled než mnozí ostatní. Jak to na tebe celé působí, jaká je scéna? Překvapuje tě něco?
Nejsem rozená Brňačka, víc jsem se kdysi orientovala v olomoucké scéně. Ta brněnská je o známostech, ale to je všude. Situace klubů a návštěvnosti mě trápila už dlouho před pandemií, jsem zvědavá, jak to bude potom. Je fajn, že pořád přežívají určité kruhy, třeba kolem Vegalité, Kabinetu Múz, Krákoru a podobně.

Přijde mi vlastně docela výhodný se s brněnskou scénou znát osobně. Jsem ukecanej extrovert, pandemie mi to potvrdila, takže i proto mě rozhovory hodně baví. Především ty, co probíhají osobně. Je to příležitost toho na druhé straně skutečně „nahlídnout”. Ale je to zároveň risk, protože je to taky zrcadlo pro odpovídající, a to se ne vždycky dobře snáší. Navíc já jsem ochotná ptát se i dost drze. Takže už jsem se setkala s tím, že někdo uznal, že se kasal, jinej to chtěl celý přepsat a další byl nadšený. Nedávno mě překvapila hyperkorektnost, kterou jsem v daném kontextu absolutně nečekala.

Tvůj hudební záběr je dosti široký, nedávno jsi dělala rozhovor třeba s Petrem Niklem, což je takzvaně renesanční umělec, je to tak?
Ano, Petr Nikl patří mezi top setkání. Tam jsem cítila hluboký respekt. Přes všechnu jeho všestrannost a bezbřehou hravost je to nesmírně pokorný člověk. Díky pandemii mě pozval domů a ukázal mi svůj ateliér. Věděla jsem, že má postel se zabudovaným loutkovým divadlem. A to chceš prostě vidět! Líbilo se mi, jak o každém, koho zmínil, mluvil hrozně hezky, uměl u každého člověka ocenit, v čem je jedinečný. Má zkrátka jiné vidění světa. A taky jsem se dozvěděla, že celuloid, ze kterého jsou takový ty starý panenky, je extrémně hořlavý. To se může hodit.

Na která setkání ráda vzpomínáš, které historky jsou publikovatelné?
Někdy se stane, že nejsem dokonale připravená, a tak jsem netušila, že Martin Reiner je praotec české slam poetry. Jeho historky z akcí básníků v hotelu Flóra v Olomouci nebo s nahým Jirousem jsou super. Pak mě hodně bavil „switch” do angličtiny, když na zkoušku Bare Escape dorazil Rhys Braddock, kterého jsem přepadla otázkou, jaký je jeho soukromý život, když hraje v tolika kapelách. Líbila se mi jeho reakce: „Já to neodděluju, hudba je životní styl.“ To mi obhajuje dost věcí ve vlastním životě.

Kdyby sis mohla vybrat - s kým bys chtěla dělat rozhovor?
Strašně ráda bych mluvila s Patti Smith nebo s Brucem Dickinsonem, protože by z toho měl šílenou radost můj otec. Pak bych si chtěla povídat s Filipem Topolem, ale to je beznadějný. A když sejdu trochu do reality... Tak mě napadá, že třeba Xavier Baumaxa by mohl být hodně zábavný, ale hezky by se asi povídalo třeba s Markem Doubravou z Hm….

Před nedávnem jsi vybírala lahůdky z menu Kabinet Records. Sbíráš ráda vinyly? Který je tvůj nejoblíbenější?
Vinyl mám ráda, je to pěkný kus hudby. A domácí vinylové večírky jsou skvělá věc a hrozně by se mi líbilo, kdyby se zase staly moderní vinylové jukeboxy. Moje oblíbené, co mám doma, jsou určitě Horses od Patti Smith, Push the Sky Away Nicka Cavea nebo Let the England Shake od PJ Harvey nebo Eulogy for Evolution Ólafura Arnaldse. Mrzí mě, že mě ještě nikdo neobdaroval Soundtrackem ke konci světa od Zrní. Ten jsem si totiž nestihla koupit. Tak kdyby se někdo zbavoval...

Třeba se poštěstí. Zajímáš se o literaturu, taky jsi absolvovala kurz tvůrčího psaní, jezdíš na čtení nebo open majky, je to tak? Nějaké mety v tomto ohledu?
Celý psaní pro Full Moon je pro mě kurz tvůrčího psaní, proto mě to baví. Zkus psát o hudbě Ólafura Arnaldse. Je potřeba nahodit obraznost a fantazii, což mě naštěstí nebolí. Od tý doby, co píšu texty pro Plum Dumplings česky, jsem se tak nějak začala odvažovat jít se svými texty víc ven. Dost koketuju s poezií, ale tam je to tvrdý, není to jak texty k hudbě. Má to větší zákonitosti a publikum je přísný. Ale ano, občas někde ráda čtu.

Během pandemie mi psaní krátkých textů pomáhá. Kdysi jsem se setkala s Reném Nekudou a jeho Kreativní zápisník mě přivedl k tomu, že si systematicky vymýšlím inspirace. Třeba při čekání na antigenní testy si vyfotím strom, který mi splývá s hlavou, a zkouším tu nudu „zamyslet” do něčeho jiného. Najít, co všechno jiného by to mohlo být. Měla jsem ambiciózní záměr vydat sbírku, ale zatím z toho sešlo. Takže občas publikuju takový chvilkový zamyšlení v nedokonalém verši na Instagramu. Něco je v šuplíku, něco si zhudebním a něco zahodím. Mám i nějakou prózu, ale zjišťuju, že povídky se mi dobře píšou tzv. na zadání. Díky tomu z kurzu Martina Reinera vznikla povídka, takový b-side ke Krvavému Bronxu. To mě hodně bavilo.

Přinesla ti pandemie i něco pozitivního? Co tě z muziky zaujalo v koronavirovém roce?
Já jsem byla strašně nadšená ze Zdivočelých koní od Načevy, to mi udělalo fakt upřímnou radost. Je to strašně vkusný propojení poezie a hudby. S Plum Dumplings jsme měli možnost natočit díky SoundCzechu profi promo záznam koncertu v Roxy. Už ten výlet do Prahy měl loni úplně jinou hodnotu než dřív. Divila jsem se, že do toho termínu nikdo neupadl do karantény s covidem. Štáb se ptal, jak se nám hrálo do prázdného sálu, a já jim říkala, vždyť je vás deset! To bylo na tu dobu obrovský publikum. Pak se to streamovalo na Twich.tv, kde se mnou dělala online rozhovor taková „magic lady” z USA a mě do toho skákal po hlavě kocour a dítě. Velká autenticita, to by se normálně asi nedělo.

Sleduješ streamované koncerty?
Přiznám se, že to moc nedávám. Mám to stejně jako Petr Nikl, který mi řekl: K čemu mi je na ně zírat na počítači, když tam nemůžu být s nima? Mnohem zajímavější jsou živáky. Publikum prostě dělá půlku koncertu. Ale Tiny Desk jsou občas fajn, i když celý to nedávám často.

Nejoblíbenější jídlo od Die Küche?
Mají fajn polívky. Nemám nic proti bezmasému jídlu, celkem ho vyhledávám, ale nejsem fanda náhražek typu tofu a soja. To mi nechutná. Vege svíčková je sice velká kreativita, pro mě ale zbytečná snaha o nápodobu. Výhodou je, že ti u oběda nehraje rádio, ale kvalitní hudební výběr. To ocením.

Nejlepší brněnská kapela?
Všechny?

Oblíbený vtip o Pražácích?
Z Pražáků se vtípky dělat nesmí, to mi bylo jasně naznačeno na facebookové skupině Institut pro urážení Brna. Takže vážně: Brno je největší město České republiky, protože Praha je kraj (teď i jeden okres, podle vyhlášky vlády).

Polka, nebo valčík?
Tango.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?
Pořádnou párty! A samozřejmě mraky čtenářů a taky to, aby se stále dařilo držet kvalitu textů.