Petra Soukupová (PSO): Orchestr mě naučil dávat důvěru mladým lidem

V roce 2010 se Petra Soukupová spolu se svým bratrem Jakubem rozhodla založit Police Symphony Orchestra (PSO), který řídí dodnes. Příští rok oslaví patnáct let existence a koncem srpna míří do kin celovečerní film s názvem Velký finále PSO, který sleduje nadšence z Police nad Metují na jejich hudební cestě. O začátcích, o hranicích mezi vysněnou prací a životem a o zázracích, které se dají tvořit s podobně smýšlejícími lidmi.

Petro, jak ten nápad a hlavně realizace vůbec vznikly? Je vzácné mít v pubertě dobrý sourozenecký vztah, který může přerůst v tak krásný projekt, soudě tedy podle mých zkušeností…
Brácha byl na začátku hlavním iniciátorem. Vždycky byl hodně podnikavej a přišlo nám to jako skvělej nápad. Já hrála ve smyčcovém orchestru, on v big bandu na bicí, chtěli jsme symfoňák, kde budeme hrát spolu, co nás baví, a tak se stalo. Myslím, že jsme na začátku byli opravdu skvělej tandem. Uměl to, co já neumím, a naopak a skvěle jsme se doplňovali. I když brácha v orchestru dlouho nehraje, moc ráda na ty společné časy vzpomínám. Máme ještě mladší ségru a byť jsme všichni tři vehementní a tvrdohlaví, nějak se podařilo mít mezi sebou fakt hezký vztahy a drží nám to dodnes. Což je nejvíc. Zaťukávám.

Podporuješ myšlenku, že vystoupení z komfortní zóny je přežitek a mnohem dále a více nás může posunout spojení s lidmi stejné krevní skupiny?
Domnívám se, že vystoupení z komfortní zóny není přežitek a je to stejně důležité jako mít kolem sebe lidi stejné krevní skupiny. S dobrými lidmi kolem se opravdu dají dělat zázraky, ale zároveň je důležité, až nutné, mít i konfrontaci s prostředím mimo komfortní zónu, aby člověk zjistil, kde má být, kde je mu dobře a s kým.

Kam utíkáš a jak odpočíváš od práce, která je zároveň tvým snem?
Stále ten správný útěk hledám. Když se dlouholetý koníček plný adrenalinu stane prací, tak je těžké za to najít náhradu. Ale čím dál více utíkám do přírody a do našeho broumovského kouta, kde nacházím vnitřní klid. Snažím se více času trávit se sourozencema a věřím, že se zase vrátím k nějakému kolektivnímu sportu, jako je basket, abych se mohla vybít. Ale na tom budu muset ještě zamakat.

Aby všechno nevypadalo jako cukrová vata, zažila jsi vyhoření? Co tě motivovalo se vrátit, kde nacházíš „druhý dech“?
Je těžké rozpoznat, kde je hranice toho, co už je vyhoření a co ještě ne. Je to během těch čtrnácti let stále nahoru a dolů, což je asi přirozené. Především si hlídám, aby mi PSO víc dávalo, než bralo, i když ta hranice je křehká. Zažila jsem asi dva silný momenty, kdy jsem si říkala, že už nemám tolik stresu zapotřebí a končím. A jak nabírám druhý dech? Od lidí. Když se ta naše celá banda setká a vidíte najednou, kolik lidí se PSO věnuje jen proto, že chce, tak ta síla a energie je neuvěřitelná. A k tomu mám ještě skvělýho terapeuta, který mě tím vším skvěle provádí, a je to teď můj nejoblíbenější koníček.

Z věcí, které tě orchestr naučil nebo stále učí, která je ta nejvýznamnější?
Je pravda, že PSO je trenažer, na kterém se člověk učí opravdu každý den. Ale to nejdůležitější je dávat důvěru mladým lidem. Je krásné vidět, jak se všichni rychle učí, jak se rychle věci posouvají a jak si váží příležitosti, že můžou mít zodpovědnost. A díky těmto lidem je PSO tam, kde je. Taky mě naučilo, že nic na světě není černobílé.

Fungování tak velkého organismu vyžaduje spoustu plánování a pevný základ, na kterém celá konstrukce stojí. Jakým způsobem se řeší komunikační problémy a neshody? Musíš být taky happiness manažerkou?
Chtěla bych už být jen happiness manažerkou, budu si ale muset ještě chvíli počkat. Aktuálně je největším cílem vybudovat z PSO dlouhodobě udržitelnou organizaci, aby byla stabilní a máloco ohrozilo její existenci. Dvanáct let všechny aktivity jely na dvě stě procent a na zcela dobrovolnické bázi i co se týče organizačního týmu. Vlastně vůbec nechápu, že tak dlouho fungoval.

V roce 2022 jsme ale byli před křižovatkou, že buďto se něco zásadně změní, anebo končíme, jelikož už to nebylo udržitelné. Díky podpoře Královéhradeckého kraje se teď snažíme profesionalizovat organizačním tým, bez kterého by už naše činnost nebyla možná. A to přináší nové výzvy. Vytváří se nová struktura, pravidla fungování orchestru, pěveckého sboru, umělecké fungování. Při počtu sto padesát lidí je to nutné, ale zároveň je třeba myslet na dostatečný prostor pro zpětnou vazbu kohokoliv. Na tohle téma bych mohla napsat klidně stostránkovou esej. Třeba jednou by se naše fungování mohlo sepsat a být tak pomocníkem pro další nadšenecké orchestry.

Hudba je silným pojítkem, napadá tě, kde bychom mohli hledat podobné komunity pro mladé lidi, kteří chtějí být součástí něčeho většího?
Je pravdou, že možná právě díky hudbě jsme dokázali zvládnout spoustu výzev a drží nás pevně pohromadě doteď. Pokud se ale někdo necítí na to být součástí hudební smečky, je tu spousta organizací, kde se můžou mladí zapojit, velikost pro každého může spočívat v něčem jiném. Třeba Skaut je naprosto skvělá organizace, která může dát mladým lidem silnou komunitu a hromadu zážitků. Hlavně ať se mladí nebojí zapojovat se do různých aktivit tam, kde žijí, a ať se nebojí dobrovolnictví. Myslím, že je to nepřenositelná zkušenost, která je pak darem pro celý zbytek života.