Ve stínu červeného blesku (Okolojeles 2021)

Prostor bývalého lesního divadla v Náramči nedaleko Třebíče na Vysočině ožil sedmým ročníkem festivalu Okolojeles. Euforie loňského ročníku, od prvního momentu patrná na každém kroku, úleva a radost, že už to všechno zlé máme za sebou, je ta tam. Jistá obezřetnost a opatrnost se line celým prostorem, pandemický rok byl příliš dlouhý, aby bylo snadné si rychle vzpomenout, jaké že to vlastně bylo předtím. Vracet se zpátky už ani tak úplně nejde, možná je lepší začít znovu, trochu jinak.

I Okolojeles jako by dospěl, nabral sebevědomí a přitvrdil. Jestli bylo dříve lesní království Sabiny Coufalové bezpečnou oázou zábavy, letos mnohem více nabádá k přemýšlení o stavu světa kolem nás. Palčivé společenské otázky provázejí návštěvníky doslova na každém kroku, jedno, jestli si jdete zrovna na koncert nebo třeba pro jídlo ke Kuchařkám bez domova. Že je diverzita živou vodou i ochranou před nenávistí, je patrné nejen z lineupu, ale i z bohatého doprovodného programu. Kdo chtěl, mohl si zameditovat, poznávat květiny nebo vyšívat, podívat se na divadelní kus brněnského BuranTeatru, zaposlouchat se do příběhů při autorském čtení nebo se vzdělat o nepřátelskosti městského prostředí, do kterého se zdá být nadřazenost určitých skupin populace doslova vybetonována. Mikroagrese, které každodenně zažívají určité skupiny obyvatel, pak bohužel mnohdy končí tak jako třeba v dnešním Polsku. O tom, co přesně se tam děje, jsme se mohli dozvědět z povídání Ciocia Czesia – organizace, která polským ženám v Česku umožňuje přístup ke zdravotní péči, která je jim doma odpírána.

Festival se dlouhodobě nebojí výrazných kontrastů. Nemusí, společnými tématy, formou nebo emocemi je umí spojit v kompaktní celek. Jedním z prvních koncertů na hlavní stagi je vystoupení slezské písničkářky Moonshye, kterou tentokrát doprovází tři hudebníci. Její působivé písně umí protáhnout něžnými chomáčky sněhu ledabyle poházenými po šedohnědých polích i vtíravým vedrem. Letní náladu umí navodit i slovenští Obligatne nebo čestí Billow, dream dream pop z Veselí nad Moravou. Jejich snová lehkost i živá energie do opatrně se rozvíjející prázdninové bezstarostnosti krásně zapadají. „Fire keeps me warm,“ zpívá zpěvačka Lenka Zbořilová, když tancuje mezi lidmi pod stagí. Aid Kidův sobotní elektronický set nás z prázdnin zase vrátí zpátky do městských ulic, změny rytmů a prolínání vrstev připomíná mžikání očima po rušné Legerovce od okolo projíždějících aut k všudypřítomným neonovým nápisům a opulentním, i když ušpiněným fasádám.

Špíny se nebojí ani „dívčí boyband“ Bibione, jejich nespoutanost jasně ukazuje, co se bude linout celým festivalem jako červená nit. Energická a radostná kombinace surf rocku, noiseu, grunge a punku ihned roztancovává první návštěvníky. Trio bez problémů ustojí technický výpadek basy a o to víc se do toho opře na konci. O nejsvobodnější a zároveň nejzábavnější koncert se pak s přehledem postará pražská punková partička Kurvy Češi. Krásné barvy na stagi i mimo ni, zpěvák Jan Uličný o moshpit přijít nechce, a tak často skáče ze stage mezi diváky a dovádí s nimi. Tolik radosti a volnosti pohromadě musí nutně nabít každého v dosahu. Anti-machistický desert v podobě trash artu v Ostravě usazené dvojice Jakuba Adamce a Pavela Pernického I love 69 Popgejů se tolik vysmívá nablbosti dnešního světa, až mě z toho bolí oči. A taky mám trochu strach, jestli jim není zima, v noci už je celkem chladno.

Plameny hněvu

Co si o bezohledné politice myslí charismatická The Pau, nám sama napoví už svým merchem. Na ramínku za ní visí tričko s motivem hořícího kostela jako symbolu systematického patriarchálního útlaku, který se nezdráhá nárokovat si právo rozhodovat o ženských tělech, ženských příbězích, ženských životech. Polská punková St. Vincent, jede mi hlavou. Na pódiu je sama jen s kytarou a laptopem, ale nic víc nepotřebuje, její projev má tolik energie a osobitosti, že by s přehledem zaplnil mnohem větší prostor. Polské ženy se umí bránit, a to velmi hlasitě. Přeju si, abychom to uměly taky. Celý zbytek festivalu pak přemýšlím, proč se v Česku vztekáme tak málo, a bojím se, aby to s námi nedopadlo jako s tou žábou, co se pomalu uvaří, protože voda v hrnci nikdy není dost horká na to, aby měla pocit, že ji ohrožuje. Ale i u nás máme výjímky.

Česká rapperka Arleta se později vymezuje s podobnou intenzitou, ačkoli o svém pohoršení téměř rezignovaně šeptá. Jako by se styděla za všechny ty, kterým se pořád dokola musí opakovat, že ženy nejsou věci, ale lidské bytosti, nebo že se podmínky pro přežití lidské rasy na Zemi pořád zhoršují a čistou vodu si za iluzi věčného ekonomického růstu nekoupíme. Lockdownová senzace, která mohla lehce ztratit na působivosti vystoupením z online prostoru, nezklamala, nedostupnost ji provází i naživo. Arleta je jiný typ rapperky, působí křehce a plaše, málokdy zvedne hlavu, schovává ji tma, kouř a do očí padající ofina, přitom přesně ví, co a jak chce říct. Vtíravé úzkostné emoční stavy se násobí s burácející ozvěnou, Arleta provází temnotou tak černou, že by mě nepřekvapilo, kdyby se na konci ze vší té tíhy samovznítila.

fotogalerie z festivalu najdete tady a tu

I další polská umělkyně Siksa ve své mrazivé performanci za deště a blesků rozeznívá vztek, frustraci i bezmoc nad neustále se zhoršujícím dodržováním lidských práv v rodném Polsku. Siksa, připomínající pohanskou bohyni hněvu, nás od začátku varuje, že její set bude příliš dlouhý. Strhující hypnotická perfomance, kde si vystačí v podstatě jen s basovou kytarou a mluveným slovem, křikem - temným hlubokým zvukem, připomínajícím bouři, skřeky plnými beznaděje nebo šeptem a intenzivním kontaktem s publikem, se opravdu v jeden moment stane repetitivní, podobně jako když v médiích vídáme příliš mnoho špatných zpráv a časem otupíme. Právě moment „nudy” je tím nejpalčivějším bodem celého jejího vystoupení. Siksa v něm nechá dost prostoru na to, aby si divák onen stav otrávené podrážděnosti uvědomil, a vzápětí ho zase svým uhrančivým projevem rychle přibije zpátky k zemi. Jako by říkala: to, že tě přestalo bavit mě poslouchat, neznamená, že můj vztek zmizel nebo že jsem zmizela já. Pořád jsem tady. Když se pak na Siksu v půlce koncertu vrhne vrávorající muž, je jasné, kolik práce na kultivaci veřejného prostoru máme ještě před sebou, že sice můžeme měnit systém, ale tvoříme ho pořád především my sami.

Sabina Coufalová opět dokázala, že je jedinečnou osobností české festivalové scény. Koncept festivalu Okolojeles staví na sounáležitosti, otevřenosti a nebojí se v Česku stále ještě nepříliš oblíbených politických témat, protože je svými dramaturgickými schopnostmi umí odlehčit a připomenout, že se máme hlavně bavit, abychom měli dost energie na cokoli, co přijde. Před pár týdny mi divadelní představení Odvaha k beznaději kolektivu CO2 připomnělo citát Václava Havla: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.” Během víkendu se mi tahle myšlenka často připomíná. Okolojeles se zdá být ztělesněním takové jistoty. Kde je vášeň, tam je cesta.