Vstupní prohlídka: Lofn

Projekt Lofn, za kterým stojí duo Aitcher Clark a Anna Coranić, určitě nebude zdejším klubovým návštěvníkům neznámým pojmem. Hráli tu třeba s Oake, Hiro Kone nebo A-Sun Amissa a objevili se i na pár festivalech. 10. září jim ovšem vychází první dlouhohrající nahrávka Post-Apo Romance, a to hned na výrazném zahraničním labelu Veyl. V nejbližší době je můžete zažít 4. září naživo na festivalu Jednota Polom po boku dalších neméně zajímavých jmen.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
An: Řekla bych, že jsme inspirovaní čímkoli, co vyvěrá z nás samotných nebo se nám hodí a baví nás s tím pracovat, ať už z pohledu zvuku, rytmu, atmosféry nebo kompozice. Nejvíc se asi řídíme pocitem, co chceme sdělit. Název Lofn je inspirován severskou mytologickou postavou stejnojmenné bohyně lásky, která není úplně běžnou bohyní lásky. Lofn je bohyní zakázaného ovoce, lásky, která není společností běžně přijímána, je nekonformní anebo jejímu uskutečnění stojí něco v cestě. Používáme hodně osobních field recordingů a unikátních samplů. Mě i Martinovi prošla uchem i srdcem už taková hromada hudby od klasiky přes elektroniku, techno, ambient a tak dále, že toto lze opravdu velmi těžko zmapovat. Je pravda, že náš projekt vznikl náhodou, když nás kamarádi z Lunchmeatu pozvali předskočit Telefon Tel Aviv v Neone. Velmi záhy jsme přišli o všechna data a mnoho skladeb jsme pak skládali znovu a po paměti. Nějaké kostřičky zbyly, ale bylo to dost nanovo, tak jsme si řekli, že si s tím dáme tu práci a uděláme to ještě lepší. Vydali jsme se cestou objevů a experimentů. Děláme si absolutně, co chceme, což je možná právě to, co nás na Lofn baví. Kašleme na zaběhlé struktury, frázování, melodické postupy, očekávanou délku skladby, pouze si hrajeme.

Ai: Hm, kde začít. Jsem inspirovaný tím, co mě v hudbě utvářelo, tím, co si představuju, jak by měl znít koncert, z kterýho mám mít husí kůži. Těch poloh je víc. S Annou nás spojuje láska nejen k technu a industriálu, stejně tak bychom byli schopní tvořit třeba trip hop, pop a další. Lofn je naše tajné sdělení, jak se cítíme a co prožíváme. Je to taková ta krabice, kam si ukládáš vzpomínky.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Ai: Já se po dlouhých letech v gastronomii trhl a odjel jsem na samotu do lesa rekonstruovat jedno krásné místo. Krásnej sudetskej barák z přelomu 19. a 20. století s obrovským zanedbaným pozemkem. Přičichl jsem k řemeslu, takže kdybych to shrnul, tak dělám zahradníka, ale pracuji i s kamenem a dělám mnoho kutilské práce. Gastra jsem se úplně nezbavil, protože tu občas i vařím, ale to je to příjemné vaření, pro komunitu lidí, co tu jsme. Hrozně mě ta práce baví, člověk vypne a má čistou hlavu, o to víc pak je místa na muziku. Za ty dva roky, co tu jsem, vzniklo dost novýho sólovýho materiálu, dost jsem toho i dodělal. S místní krásnou přírodou mě začala bavit fotografie, pořídil jsem si foťák na film a fotím. V místních temných lesích, s oficiálně chráněným místem „temné oblohy“ se můžu naplno věnovat mé lásce k astronomii, takže zkouším i astrofotografii.

An: Mě vždy živil můj hlas a mluvené slovo. Původním povoláním jsem herečka, z této scény jsem ale z osobních důvodů odešla a teď se tomu věnuji jen okrajově a z lásky. Současně ale cítím, že je možné, že se k herectví opět vrátím naplno, nechávám věci plynout. Je to něco, co je mou součástí navždy, láska k divadlu, filmu, herectví, umění obecně. V posledních letech mě živí taky učení jógy. Tam mám pocit, že jsem lidem opravdu ku prospěchu, to mi dává velký smysl. Miluji pohyb, jógovat a tancovat je pro mě doslova existenciální záležitost. Hudba je místo, kde se cítím svobodná. Pro pořad Artcafé na ČRo Vltava jsem v současnosti jedna z mála hudebních dramaturgyň hudebních dílů, které si taky mile ráda odmoderuju. Ráda své tvůrčí aktivity kombinuji, i když je to někdy fakt náročné skloubit.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Ai: Tak oboje má své pro a proti. Hraní bez kapely je svoboda, kde si můžeš dělat, co chceš, a výsledek je stoprocentně ve tvých rukou. Hraní s kapelou je o kompromisech, dorozumívání se, ale zase narozdíl od sólo hraní máš někoho, kdo ti může poradit, kdo ti řekne, že tohle by udělal takhle a ne takhle a že do týhle věci by si ještě představoval tohle. Zase v některých věcech musíš ustoupit a překousnout je, i když se s nima stoprocentně neztotožňuješ. Každopádně je to obohacující a my si v tomhle s Annou dost rozumíme.

An: Na hraní s Martinem není nic nejhoršího, známe se dlouho a dost do hloubky, takže třecí plochy jsou minimální. Když se objeví, tak to racionálně probíráme z hlediska zvuku, melodie a kompaktnosti, nebo toho, co chceme skladbou říct. Myslím, že se dost respektujeme, vážíme si sebe navzájem a máme se dost rádi. Mám pocit, že muzikantské ego, které si chce prosadit svou, tady jde stranou. My vlastně jsme i nejsme kapela. My jsme Lofn, jeden mozek, levá a pravá hemisféra.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
An: Když se nám třeba během koncertu nacpe za mašiny člověk, který nás začne přesvědčovat, že taky umí hrát na piano, jestli by se mohl přidat, křičí do mikrofonu a není ochranka, která by ho vyvedla… Od té doby dáváme do rideru, že chceme security u stage.

Ai: To nebylo moc příjemný. Ze začátku jsem na něj byl slušnej, on se jen ptal, jestli se může koukat, ale pak kolem nás začal kroužit, začal si nás fotit, div mi mobilem nevypíchl oko a pak na nás začal mluvit, tak to už jsem mu zvýšeným hlasem řekl, ať jde pryč, nepomohlo, prostě měl touhu si zahrát na klavír, tak jsem ho vzal za límec a musel ho vyhodit. Když se ti začnou dít věci, který nevíš, proč se dějou. Při vystoupeních používáme hodně hardwaru, to by nebylo, aby to vždycky fungovalo na 100 %. Ale musím zaklepat, že narozdíl od generálních zkoušek, kdy se zpravidla celej setup rozesere a nic nefunguje, s hrůzou odjíždíme ze zkušebny, tak na koncertě to pak šlape. Někdy se prostě dějou věci mezi nebem a zemí. To pak na sebe s Annou koukáme a nevíme, co se děje.

An: To je teď vlastně náš hlavní goal, abychom eliminovali vazby, slyšeli odposlechy a minimalizovali set-up.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Ai: Já si vystačím s pivem, to vydá i za jídlo. Všechno ostatní je bonus a překvapení. Já spíš docením příjemnou atmo, vonný tyčinky a svíčky.

An: Prosecco, banány, hummus... Před koncertem nikdy moc nejím. Když vím, že se budu hýbat a zpívat, tak artist dinner je pro mě často jen tekutina a potom je mejdan, takže jídlo neřeším, ale něco malého v backstagi po performance se šikne.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
An: Naposledy jsem si před rokem pořídila novou zvukovku, nový monitory a hlasový efektor, doplňujeme náš modulový eurorack, který je pro mě srdcovka. Jsem spíš analog než digi.

Ai: Já si furt říkám, že tohle je poslední věc, co si chci pořídit do studia a budu spokojenej, ale to samozřejmě nefunguje. Hardwaru jsem si za ty léta nakoupil dost, teď už se cíleně snažím kupovat věci, které mi ještě chybí k samostatnému fungování studia, pak věci, které potřebuju k živému hraní. Nejhorší je mít peníze na prdeli a nudit se, to si člověk otevře hudební bazar nebo si potřebuje zajet něco koupit, teď tam na něj koukaj ty nový synťáky a už ho svrbí ruka, což někdy skončí tak, že si ji potřebuje poškrábat.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
An: Naše planeta je nádherná a my lidé si jí moc nevážíme. Řešíme kolikrát strašný hovadiny a nedohlédneme přes svůj pupek, který pokládáme za střed vesmíru, na prsty u nohou, které nám rostou z prdele. Pocit vlastní důležitosti nám přerostl přes hlavu i v globálních ohledech a jsme pak totálně odděleni od přírody, jejíž jsme součástí. Zároveň mám pocit, že se to díky covidu docela mění a i ta mladší generace je prostě tak nějak víc eko a bio. To je supr.

Ai: Sebestředný, pokrytecký, ale stále nádherný. Žijeme v nejlepších letech. To nejhorší je za námi, budoucnost je nejasná. Je to na nás, jak se k tomu postavíme.