10 + 1 = Tarnovski

Tarnovski je kurátor a hudebník, působící sólově i ve formacích jako Gurun Gurun, Wabi Experience a IQ+1. Spolupracuje s japonskými hudebníky a umělci z různých oblastí, věnuje se scénické hudbě, field recordings a remixování, jeho improvizované sety kombinují postklubovou dekonstrukci, musique concrète a generativní hudbu. V září na Hradbách Jednoty zahraje v rámci tria Válek & Merta & Tarnovski a teď v našem playlistu.

Water Damage – In E
Málokterá deska se mi letos tak zaryla pod kůži jako In E občas až jedenáctičlenných Water Damage. Je to čistá jednoakordová repetitivní radost vzývající duchy Tonyho Conrada a německých krautrockových hrdinů. V silný sestavě se objevuje například Thor Harris nebo More Eaze. Na podzim budou Water Damage hrát na Le Guess Who?, snad brzy dorazí i k nám.

Bernard Parmegiani –⁠ Capture éphémère
V tichosti začalo v únoru vycházet souborný dílo průkopníka elektroakustický hudby Bernarda Parmegianiho. Na Bandcampu se má postupně objevit osmnáct alb včetně nikdy nepublikovaných pokladů. A není to fakt žádný pietní oprašování archivu. Třeba Capture éphémère z roku 1967 je nekompromisní mazec, ke kterýmu se i dneska přibližuje asi jen málokdo.

Carl Stone –⁠ 70th Birthday Lollapalooza
Vloni jsme s Gurun Gurun měli tu čest hrát před Carlem Stonem, a to pro mě byla zároveň dobrá příležitost projít si jeho neuvěřitelnou diskografii. Tenhle střídavě v Japonsku a v Kalifornii žijící praotec samplingových koláží si k sedmdesátce nadělil prakticky permanentní světový turné. Dva speciální večery odehrál na sklonku minulýho roku v brooklynským Roulette, kam si mj. pozval Elliota Sharpa a poprvé zahrál s kapelou Senile Felines. Mimochodem, na svých sociálních sítích Carl sdílí hlavně fotky jídel a záběry z hotelových oken, pokaždý se stejnou popiskou „always ask for a room with a view“.

Foodman – Pichi Pichi
Jídlo je osou, kolem který se všechno otáčí, i pro Takahideho Higučiho aka Foodmana. Jak jinak taky. Například v otvíráku posledního EP (a prvního pro label Hyperdub) Uchigawa Tankentai skřehotavým hlasem starce opěvuje dokonalou strukturu křupavých brambor. Foodmana považuju za jednoho z géniů současnosti. Jeho divoký hyperrytmický koláže jsou nesmírně zábavný a v tom nejlepším slova smyslu svobodomyslný. Dohledejte si i jeho starší desky, dost toho vydal třeba u Orange Milk. Je to čirý obžerství.

Melenas – Bang
Album Ahora španělský kapely Melenas je pro mě ideální hudba na cesty, do vlaku. Vloni jsem ho s sebou tahal všude. Vintage synťáky, motorik, garáž, novovlnný podivínství, kouzelný ženský vícehlasy, a hlavně opravdu skvostný songy. Tahle deska je o bezprostřednosti, společným bytí, přítomným okamžiku. Už dlouhou dobu mě žádná kytarovka takhle nedostala.

Oldřich Janota – Ozářený sluncem, mrakem zastíněný
O Oldřichu Janotovi a jeho výjimečnosti toho padlo v posledních dnech hodně. Skladbu Ozářený sluncem, mrakem zastíněný nahrál s Irenou a Vojtou Havlovými ještě před revolucí na svůj EP debut. Stačí se protáhnout škvírou, projít se po stínu rozvinutý stuhy, důvěřovat kmitající se čáře času a otevře se před vámi úplně jiná krajina. Oldřich by si býval určitě rozuměl s Gustavem Meyrinkem. Byl to pro nás velkej dar žít v jeho době.

Seth Graham – Flower Cheese
Těch hudebníků, kteří přicházejí s něčím dosud neslyšeným, je pár. Jsou nesmírně vzácní. Seth Graham mezi ně, myslím, patří. Jeho album Gasp si bere něco z plunderfonie, musique concrète, současný vážný i postklubový hudby, stále ale pluje ve svý zdánlivý nesourodosti a rozbitosti kdesi nad tím. Je to bláznivý, ale vždy pevně zakotvený a sebevědomý. Doporučuju i Sethův další projekt ---__--___. Nový album je na spadnutí a podle prvních ukázek to zase zřejmě bude plavba proti proudu. Jedině tak ale zřejmě dochází k tichým revolucím.

Sachiko Kanenobu – Anata Kara Toku E
Snažím se v poslední době trošku zorientovat v japonským folk rocku z přelomu 60. a 70. let, tedy z období, kdy i v Japonsku docházelo ke studentským protestům a kdy vzniklo hnutí angura (underground), který kladlo větší důraz na autentičnost než na napodobování západních idolů. Zásadním prvním krokem pro mě byla opojná kompilace Even a Tree Can Shed Tears. Díky ní jsem objevil jména jako Kenji Endo, Maki Asakawa, Sačiko Kanenobu nebo se dozvěděl o folkovým období velectěnýho Haruomiho Hosona (později Yellow Magic Orchestra).

Cranes – Beautful Friend
Nejsem moc příznivec comebacků, ale z návratu Cranes a hlavně z letošní reedice jejich zásadních alb mám radost. Hlas Alison Shaw („a toddler, who has been given a cocktail of day-glow coloured pick-and-mix sweets and helium”) mě stále dokáže sejmout po pár taktech. Cranes mě učili, jak skvělý je propojit ultrajemnej soprán s rozklíženou, repetitivní, válcující hudbou. Ale třeba i to, že když vrže hajtka nebo šlapka u kopáku, tak než je opravovat a promazávat, je vždycky zábavnější to vrzání v mixu zesílit.

Sunik Kim – Potential
Filmař a hudebník Sunik Kim vydal v poslední době dvě ohromující alba, Potential a Tears of Rage. Jsou to naprosto nekompromisní, zahlcující kompjůtrový bouře, rozsáhlý zvukový textury sestavený z milionu útržků a pálený s nevídanou kadencí. Líbilo se mi, když v jednom ohlasu v souvislosti s Kimovou hudbou konstatovali, že zatímco AI vynakládá sisyfovský úsilí a snaží se vytvořit řád z entropie, tahle hudba radostně a s vášní absorbuje krásný nedokonalosti a záměrnou neorganizovanost.

Guilty pleasure: Yukino Yumijuku - Japanese ASMR
Pořád mě baví sledovat spoustu ASMR kanálů. U těch nejzábavnějších ASMR artists už často nevíte, jestli jste stále ještě v ezo rubrice „autonomní senzorický energetický odezvy” nebo na ujetým soundartovým festu. Yukino Yumijuku je dnes už v Japonsku zasloužilá umělkyně žánru. Užijte si třeba tuhle její seanci s plastovými dinosaury.