Šejkr #144: „Wrote 'em off, rather see me hit the church and get religious.“

Zase o něco dřív. Prodej stromků na Kubánském náměstí mě pravidelně rozhodí, letos už 27. listopadu? To je přece nesmysl. Jako fakt někdo kupuje stromek pomalu měsíc předtím, než ho potřebuje? Nic, běž dál a mysli na pomeranče, opakuju si. Pevně doufám, že mi těch sedm dní v Seville ještě nějakou dobu vydrží. Mír, zen, tapas.

Plaza de Pumarejo je obyčejné čtvercové náměstí, kterých je v Seville spousta. Nechybí pomerančovníky, dětské hřiště, po odpoledních tady dědové hrají šachy a večer se téměř celá plocha zaplní židlemi a stolky ze čtyřech bister a restaurací. Dal jsem si za úkol vyzkoušet všechny, ale zatím se to nedaří. Ultramarinos Casa Macareno je příliš dokonalé. Právě tu jsem zabloudil při své první návštěvě města, propadl zdejší atmosféře a od té doby se tady stavuji pravidelně. Nejlíp několikrát za pobyt. Voní tu mariscos a je tady trochu hluk, ale působí to hojivě. Letos přišel další level. Sedím si tak v úterý večer, věnuju se tapas a knize, najednou přichází usměvavý starší chlapík s velkým přenosným reproduktorem na rameni a přidá se ke skupince u vedlejší zahrádky. Spustí swingová kapela, několik párů se hned pouští do tance. Halas zaplňuje náměstí, žádný rámus, tak akorát, jedenáct večer. Zvedají se i u okolních zahrádek, magické. Škoda, že tady není Máša.

Na stejném náměstí sedím o pár dní později a už poněkolikáté točím novinku Kendricka Lamara. GNX spadlo z nebe zrovna během mého pobytu, zase víme, kdo je tady král. Hlavu mám ještě plnou flamenca a města a festivalu a vůbec, ale stejně se to nedá vypnout. „Whatever, though, call me crazy, everybody questionable/ Turn me to an eskimo, I drew the line and decimals,“ říká Lamar hned v úvodní Wacced Out Murals. Touché. Zase se bude obracet každé slovo, nahlížet na něj z mnoha různých stran. Miloš Hroch o pár dní později v Událostech říká, že je to s Kendrickem podobné jako dříve s Bobem Dylanem. Stručně a trefně. Neřídím GNX, ale chodit s ním v uších po městě má možná podobný efekt. Beaty, fanfáry i R&B. Se SZA jim to pasuje už roky, tady možná nejvíc. Soulové hloubky i razantní narážky. „Got a big mouth but he lack big ideas, Send him to the moon, that's just how I feel,“ mě rozesměje nahlas, to už sedím na kávě u Mercado de la Feria a stůl se nebezpečně rozkýve. Dobře, brzdíme. Ale ještě předtím hledám na síti mexickou zpěvačku Deyru Barrera, která se na desce objevuje několikrát. Rozčiluje mě, že se o ni nedá pořádně nic najít.

Siento aquí tu presencia
La noche de anoche
Y nos ponemos a llorar.

Letošní návštěvu Monkey Weeku, Sevilly a GNX budu mít hodně dlouho v hlavě pohromadě, společně se násobí. Dávno zpátky v mordoru myslím na rušnou Alameda de Hércules, muraly Antonia Álvareze Gordilla, u kterých mě mrzí, že jejich nárůst nemohu sledovat pravidelně, nebo stánky s pečenými castaños. A hraje mi u toho Gloria: „Wrote 'em off, rather see me hit the church and get religious.“ Haleluja. Jen ty konotace nejsou vždycky příjemné. Kromě pomerančů, Kendricka a Sevilly se mě drží taky jiná myšlenka. Strašná zpráva, co přišla v úterý večer, pár hodin poté, co jsem se vrátil. Kamil z Lucerna Music Baru byl největší čávo. Díky za všechny ty shows, otevřenost i fóry. Nalévám si sklenici vína, o kterém jsme se rádi bavívali. Adios.

Dneska hodně tapas ze Sevilly, Kendrick pochopitelně a taky GB Clifford, Sholto, Yazz Ahmed, Rats on Rafts nebo The Last Poets s Tonym Allenem. V osm večer na Radiu 1. This Is Madness.