3 chytrý odpovědi na 3 blbý otázky: Újédéčka o Banátu

Legendární Újédéčka, možná známější v zahraničí než u nás, za sebou mají od svého založení v roce 1985 mnoho zajímavého hraní a navštívili skoro čtyři desítky zemí. Rumunsko a tamní festival Banát však stále chybí. I proto se Už jsme doma rozhodli podpořit benefici šest kilometrů nad Dunajem. Míra Wanek u této příležitosti odpověděl na tři zeměpisné otázky.

Co vedlo v tak nabité sezóně k účasti na letošním Banátu?
Už mnoho let mě „uhání“ Ondra Ježek, dramaturg festivalu v Banátu, zda bychom se tam jednou nevypravili – a až letos to konečně vyšlo. Přiznám se ale, že mě k souhlasu vedly i jiné důvody. Rumunsko je pro mě země neznámá. O Banátu slyším jako o místu s českou komunitou, ale vlastně o tom nic moc nevím. Takže doufám, že se na této cestě něco dozvím a naopak, že se tamnější lidé dozví něco o nás. To je ostatně cílem všech zahraničních cest naší kapely.

Hrály u vás v počátečním rozhodování časté předsudky vůči Rumunsku jako zaostalé a nebezpečné zemi? Jak se vůbec „hraní venku“ liší od českých koncertů?
Jak jsem řekl, o Banátu toho vím málo a doufám, že se to po této cestě změní. Ale neváhal jsem ani minutu, předsudky rozhodně netrpím. Vloni jsme hráli v Izraeli, která by si označení „nebezpečná země“ zasloužila zcela jistě mnohem víc než Rumunsko. V době války jsme hráli i v Bosně a to bylo opravdu nebezpečné. Museli jsme projít mnoha checkpointy a do Goražde jsme jeli v doprovodu obrněných jednotek IFOR. Popravdě řečeno mě v souvislosti s Rumunskem žádné takové asociace nenapadají...

Joe Sacco: Bezpečná zóna Goražde (2000, česky 2007)

„Venkovní“ koncerty se od těch místních moc neliší, ale rozdíl je v cestování – jak v přepravě do vzdálené země, tak ve vzdálenostech mezi koncerty, obzvlášť v USA nebo v Austrálii. Člověk zjistí, jak je Česká republika opravdu malinká a že hrát jeden den v Ostravě a druhý den v Aši je vlastně brnkačka. My zpíváme všude česky, což je také specifikum: nemůžeme se spoléhat na textovou část našich koncertů. Ale podle zkušeností to není problém. Jednak je hudba a zpěvová exprese natolik sugestivní, že tento handicap vyrovnají, a také nám mnoho zahraničních fanoušků říká, že je pro ně zajímavé slyšet zvuk naší řeči. Předpokládám, že v Banátu bude fungovat obojí. Budou tam lidi, pro které je čeština rodnou řečí, ale i plno těch, pro které bude náš jazyk vítanou změnou v záplavě anglicky nebo rádobyanglicky zpívané hudby na jiných koncertech.

Jak často se dostáváte na podobná místa, kde není signál, pódium je uprostřed lesa a pod ním sedm set českých fanoušků?
Za dobu existence kapely jsme vystupovali na různých místech a některé z nich byly opravdu kuriozní. Jednou jsme třeba hráli ve Švýcarsku na kopci zhruba dva kilometry vysokém, kam nevedla jiná cesta než lesní, a to ve velmi prudkém stoupání. Takže jsme museli všechen aparát i sebe přeložit z našeho auta na takové speciální elektro auto a velmi pomalým krokem jsme se dokodrcali do naprosté samoty, statku na vrcholku toho kopce. A tam byl festival avantgardní hudby. Nebo jsme hráli na ostrově Fohr, kam se muselo lodí a na ostrově se jezdilo na šlapacích autech. Hráli jsme třeba i v obýváku, to bylo v Německu - pár starších bývalých hipíků se složilo a pozvali si nás domů. Bylo jich asi deset a obývák byl k prasknutí. Uprostřed lesa jsme, pokud vím, nehráli. Já jsem ale kdysi jezdíval s Pavlem Fajtem a se svou básní Máj a jednou jsme nedaleko Hořic hráli opravdu uprostřed lesa v takové prvorepublikové skautské osadě.