Brakové čtení na mísu? (Sága)

„Posrala jsem se? Mě připadá, že jsem se posrala!”

Ne. Rozhodně ne. Space opera byla vždycky brána jako pokleslý žánr, který k fantasmagorickým výblitkům uhrovitých pisálků přidal romantiku a lásku. Zamilovaný pár, klestící si cestu nebezpečími roztodivných koutů vesmíru. Mohly to i děti, takže obyvatelé nejrůznějších světů byli malí a chlupatí nebo alespoň roztomile kníkali, žádná nahota. Vulgární mluva neexistovala nebo se omezovala na jadrné “proklatě.” Brian K. Vaughan vzal trademarky space opery a přetvořil ji v něco nejen zábavného, ale i hodnotného, kupodivu i překvapivě realistického. Pokud tedy chceme mluvit o realizmu ve světě souložících televizí a usměvavých nohou. Je třeba sledovat vnitřní pohnutky postav, jejich rozhodování a emocionální rozkoly. Skutečnost skrytou uvnitř.

„Je to holčička.”

Rodinných sci-fi není moc. Těch dobrých ještě méně. Nezáleží, na jaké médium se podíváte, když selžou, není to vinou nevalného designu ptáko-pavouka nebo rostlinné bytosti, ale vinou nevěrohodnosti postav. Vaughanovy postavy pod rukama dýchají, derou se na světlo světa z místa mezi matčinýma nohama, s ironickým komentářem ledabyle načmáraným přímo v obraze. Milují, myslí a cítí, ale nejenom to. Jsou žárliví, postižení, někdy i... mrtví… K dobré sci-fi je třeba mít dobré postavy. Dále jsou to neokoukané reálie (a souložící televize), které čtenáře/diváka zavedou do míst, která za a) chtěl vždycky vidět a neuměl si je představit a za b) na místa, kde by nikdy být nechtěl, a dokázal si je představit opravdu velice živě. No a pak je to samozřejmě drajv. Když se neutíká a nestřílí tak se alespoň zábavně hláškuje, děsí anebo odhaluje… nejedno mimozemské ňadro.

„Ležžž.”

Vizuální pastva pro oči je dílem kanadské kreslířky Fiony Staplesové, jedné z nejlepších v branži, a určitě je na místě prohlášení, že jste nic podobného neviděli v kontrastech, ze kterých přechází oči. Vlivy japonské anime a rozmanitých architektur pro interiéry, míchají exotiku s tradičními motivy pohádkových fantasy. Vztah Vaughana a Staplesové funguje na výbornou, jejich dítě žije vlastním životem, přes četné citace (inspirace Hvězdnými válkami je do očí bijící) se dokáže smysluplně a nepředvídatelně vyvíjet a jak bývá u dobrých sérií zvykem, končí v nejlepším. Babičkou a dědečkem.

„Nebudeš toho litovat, paninko.”

Znovu se jedná o rozvydávanou perlu vydavatelství Image (venku je 30 sešitů), u kterého vychází i ZERO Aleše Kota – ti se nestrachují o konformitu, podporují tvořivost a neokoukanost. BB/Art vydal v první polovině roku 2015 první díl v překladu Richarda Podaného a je na čtenářích jestli budou v české konverzi i další (šušká se o, že druhý díl by mohl být na jaře 2016 a třetí na podzim). Byla by škoda, kdyby nebyli. Čtením na hajzl tahle trhlá pecka rozhodně není, neměla by chybět v knihovničkách milovníků vědeckofantastických příběhů a... moment, co je vlastně špatného na čtení na záchodě?