Buď promotérkou mezi řečí o fotbale: Scrape Sound vol.2

První díl rozhovoru s Ondřejem Šturmou (Scrape Sound) v minulém Full Moonu useklo neoptimistické Ale zabalil jsem to až v roce 1998. A PROTOŽE JE Šturma ukecanej, příčiny zániku značky na konci 90. let tvoří naprostou většinu pokračování rozhovoru. Vznikal dlouho a složitě, z části přes Atlantik z chaotického Manhattanu, ale vyplavil spoustu zajímavých událostí a souvislostí. Ondřejovy takřka encyklopedické vzpomínky by se mohly vyučovat v hodinách Dějiny české nezávislé hudby. Jen by to nesměl učit on – hodina by skončila až ve tři ráno desátým pivem.

Aha? Ale hneds to zase rozbalil, ne? Vždyť už v roce 1999 jste měli na pořadu Morphine. Byť byl koncert nakonec zrušený, z důvodů z nejsmutnějších...
Kdepak, nerozbalil. Plánovaný koncert Morphine byl jen dojezd, i když s plným nasazením. Už kvůli Morphine bych si to nedovolil odfláknout. Taky agilnost mýho tehdejšího parťáka Mirka Mencla to vylučovala. A navíc si vážím práce nejen jinejch lidí, ale i svojí – a dostat sem Morphine práci fakt dalo, tak to přece nezabalím těsně před cílem. Pak ale opravdu konec.

Co všechno jste do té doby stihli?
Roky 1996 a 1997 byly de facto vrcholem Scrape Soundu. Nejdřív se kapelu Slut podařilo dostat k PolyGramu (dnes Universal) a v produkci Ondry Ježka a s mixem Jonathana Burnsida tam vydat slušnou desku Smell Me, která podle mě obstojí dodnes. Jasně, dneska zní směšně, že kapela tohohle typu šla k majoru. Ale kdo mohl vědět, že hudební průmysl půjde do háje tak závratnou rychlostí? Je fakt, že bejt podepsanej u velký firmy znamená pro mnohé slepou uličku – a většinou i konečnou. Jenže naše oblíbený kapely, hlavně ve Státech, podepisovaly s nějakým koncernem houfně, tak nám nepřišlo divný je napodobit. Hlavně – byla to tenkrát jedna z mála možností, jak se malá, ale ambiciózní kapela mohla dostat ke slušným nahrávacím podmínkám a desku vydat v plné distribuci, a přitom ze své kapsy neinvestovat ani korunu (což z dnešního pohledu považuju za taky špatně, ale to je už jiný příběh). Jinak ale pozor, stále hovoříme o době bez internetu a vlastně bez CD-r; masterovalo se a zálohovalo na DATky a cédéčko se dalo zkopírovat leda tak na kazetu, čili žádná hrozba.

Co major a všechny stereotypy?
Nikdy jsem nezaznamenal, že by byl z jejich strany vyvíjený jakýkoliv tlak, že kapela musí udělat to nebo ono. Kdepak, nic takovýho. Oni jen prostě po určitý době, když interpret neplní tabulkově kasu a oni neví, jak to prodat, přestanou jevit zájem a je vymalováno... Takže bylo vymalováno, zcela pochopitelně, i v případě Slut. Alespoň jsme to ale zkusili a škarohlídům, který třebas už tehdy nebo dnes ohrnujou nos, že jsme si zadali, se klidně vždycky podívám do očí.

Pokračuj těmi „zlatými časy“ Scrape Soundu, jo?
Jo. Po předchozím ladovským EP (1995), který považuju spíš za takovej povinnej nultej release, zase nazrál čas Tata Bojs a jejich výtečný debutový desky Ukončete nás...! (Indies, 1997), kterou přijel smíchat opět Jonathan Burnside – a byl zážitek bejt u toho. Seděl jsem ve studiu den co den a překládal vize Milana Caise, který Jonathan zvukově z jednotlivejch stop doslova zhmotňoval, nebo naopak přicházel s jinejma variantama, jež líp sloužily celku. Já si dodneška myslím, že Ukončete nás…! je nejlepší deska, jakou Tatáči udělali. Jsem na ni hrdej, jestli to tak můžu říct.

A co koncerty?
Do tý doby jsme jich uskutečnili pěknou řádku – krom posledně jmenovanýho Garyho Floyda nebo Locust Fudge si vzpomenu třeba na Plainfield, Zeni Geva nebo Oxbow, dokonce jsme získali exkluzivitu na všechny akvizice od Amphetamine Reptile a taky se nám povedlo vůbec poprvé v Česku představit dneska kultovní Turbonegro s albem Ass Cobra či Jona Spencera s Blues Explosion v době jejich vrcholu Now I Got Worry... (Kompletní seznam koncertů je na facebook.com/scrapesound – pozn. ed.) Jo! A taky se na značce Scrape Sound objevil vůbec první oficální release Gnu, sedmipalcový ípíčko Skalp (na tom měl ale největší zásluhu Adam Nenadál a samotný Gnu) a taky sedmipalcovej split Gnu s americkejma Love 666 od AmRepu Nebešťan/Thank You. Nemyslím, že toho bylo málo.

To ne, tak proč konec?
Bylo toho víc najednou. Hudební průmysl tak, jak jsem ho za tu krátkou dobu poznal, šel fakt do kopru. Bylo to poznat z některejch postranních indiciích – začaly se slučovat velký koncerny: alkoholovej gigant Seagrams koupil PolyGram, od BMG odkoupil nejvýnosnější sublabel Geffen Records a udělal z toho všeho Universal. U nás se zas Sony Music sloučila s Bontonem, místní Universal koupil B&M Music, Globus s lokálními Mute (a myslím, že krátce i s Indies) spustili společnou distribuci. Na malou produkční značku jako Scrape Sound to zdánlivě nemohlo mít dopad... Ale mělo. Stejně jako na mraky podobnejch všude po Evropě i Americe. Silní se spojovali a vzájemně podporovali, menší a my nejmenší jsme se drobili a zanikali.

Nesouvisí s tím i nástup jiných žánrů v devadesátkách?
Přesně. Tou dobou to vypadalo na zánik rock’n’rollu. Taneční scéna byla na vzestupu a všechny rave mejdany, drum’n’bass a acid party totálně odváděly publikum od rockovejch koncertů – a z hudby mizely kytary. Zaplaťpámbu, že tenhle zhoubnej trend ve stejný době zatrhli guruové trip-hopu Massive Attack skvělou deskou Mezzanine (1998), která stojí paradoxně na kytarách. Ale neznamenalo to, že by lidi víc a víc nechodili na techno. Rock’n’rollovýho publika ubejvalo a kapely zanikaly nebo novej trend adoptovaly (či ho aspoň implemetovaly). Tím mě rozčilovali i Tata Bojs a po čase se k tomu mírně uchýlili i Slut angažováním DJe... Zcela vážně se člověk dočítal a občas slyšel na vlastní uši hlášku „rock’n’roll is dead“. Hrůza mě jímá ještě teď!

Vraťme se ke konci.
V roce 1997 Scrape Sound uspořádal jen tři koncerty. Na jaře Jon Spencer Blues Explosion s Demolition Doll Rods a Terrym Lee Halem, což na druhou stranu bylo velký a Akráč v Praze praskal ve švech, v létě Chokebore – koncert v Rock Café byl dobrej, ale účast publika depresivní – a na podzim Oxbow se Zen Guerrilla. A v roce 1998 už nepřišla žádná nabídka, na kterou by se dalo kejvnout ze zájmu nebo finančního hlediska, čili v roce 1998 jsme neudělali žádnej zahraniční koncert. Navíc na jaře 1997 definitivně zanikl legendární klub Bunkr za Petrsákem v Lodecký ulici. To byla rána, jelikož vedle strahovský Sedmičky to byl tehdy jedinej finančně a produkčně friendly prostor a co si budeme povídat, dodneška chybí, protože ne všechno lze dělat na 007 nebo, dejme tomu, v Lucerna Music Baru nabo Akropoli. Lokalitou, kapacitou a zázemím byl Bunkr geniální.

Nejhorší to bylo s financema. Pronájmy klubů šly nahoru, technickej provoz na zvuku jakbysmet. Internet jako propagační médium ještě nefungoval a hlavní těžiště promokampaně spočívalo v plakátech. Jenže plakát už nám nikdo za korunu, jako to bývalo dřív, nevytiskl a i lepiči zdvojnásobili taxu. Ovšem jakmile jsme zvedli cenu vstupenky – třeba Chokebore jsme na místě dali za „nehoráznejch“ 150 korun –, šli jsme žrát štěrk. Lidi se otáčeli na kramfleku a šli těch pitomejch sto pade prolejt jinde! A my jsme prodělali.

Takže úpadek a konec z ekonomických důvodů?
Čistě finanční důvody hrály velkou roli, ale trochu jinak, než myslíš. Tohle všechno bylo jen prostředí a atmosféra, ve který se člověk v hudbě druhý poloviny devadesátejch let pohyboval. Nebylo o co stát, ale snažil jsem se proti tomu „úpadku“ bojovat tím, že jsem ho ignoroval, a ještě jsem investoval do dalších pochybnejch projektů – prachy i šílený energie. Třeba jsem každou partu, kterou jsme sem vezli, překecával, pokud měla v Praze aspoň den volna, aby pro nás natočila nějakej exkluzivní track, a že to pak vydáme na superkompilaci... Anebo jsem s naší dvorní grafičkou Markétou Pokornou, která uměla udělat skvělý vizuály, ačkoliv se s počítačovou grafikou učila za pochodu (dodneška klobouk dolů), vymyslel, že k pěti letům Scrape Soundu spustíme fanzine. Co ti budu vykládat, ani nultý číslo nikdy nevyšlo. Ale mám to celý na filmech, třeba to jednou vypustíme jako takový strašidelný retro... A z tý kompilace vyšli vlastně jen Love 666. Ale máme tam s Ondrou Ježkem, kterej to vždycky ve studiu produkoval, skutečný poklady, takže možná jednou... Ale už jen jako free download nebo prostřednictvím Full Moonu, co já vím. (smích)

Píšu si to do dramaturgie příštího roku. Stu, zatím vystavuješ na odiv svůj entuziasmus, ale přímé odpovědi se vyhýbáš, resp. popíráš všechny zmíněné důvody. Proč jste teda skončili? Ven s tím!
Ok ok! Za zmíněný situace jsem byl na jaře 1998 prostřednictvím Sony Music na „stáži“ na festivalu, resp. hudebním veletrhu South by Southwest v Austinu v Texasu...

Dobře, dáme ještě historku.
... v Texasu a pak jsme se s kamarádem a výborným fotografem Jakubem Taberym, který tenkrát fotil taky pro Scrape Sound, poflakovali po New Orleans, Atlantě a New Yorku. V Atlantě jsem učinil památnej rozhodující kontakt na Morphine (O neuskutečněném koncertu Morphine v Praze psal Full Moon v loňském speciálu #9 – pozn. ed.) a spolu se Sharon Fitzgerald, místní nadšenkyní pro Scrape Sound, jsme upekli pro Slut letní americký turné. Abych to zkrátil: zájezd se docela povedl, resp. napoprvé to fakt nebylo špatný. Šestnáct koncertů ve třech tejdnech – samosebou taky v šílenejch dírách, ale taky dvakrát v New Yorku (nejdřív v rámci Intel festivalu, na kterym měli svoji americkou premiéru Plastic People, a nakonec v horním klubu ve Webster Hall), v D.C., v Atlantě, v Athens a v New Orleans... Háček ovšem byl v tom, že já sám jsem nevěděl, že by si na náklady měla přispět kapela, natož aby s tím přišli oni sami. Je pravda, že frontman, co tehdy dělal v nějaký firmě na letišti, sehnal levný letenky a aparát letěl úplně zadarmo, ovšem provoz ve Státech není levnej ani s jakýms takýms příjmem z koncertů. Šturmo, jseš manažer, tak se starej a sežeň sponzora! Tak jsem něco sehnal, jenže bylo to celý takový zflikovaný, a já se nakonec jen modlil, aby to nějak dopadlo.

Dopadlo?
Jo, dopadlo. Ale blbě. Doláre byly, ale já se v Buffalu před koncem ožral tak, že jsem ztratil ledvinku s šekama, na kterejch byly prachy za dodávku, až ji na konci vrátíme – na naše skoro sto tisíc. Dneska by to znamenalo tak třikrát tolik, odhaduju. Platnost šeků jsem samosebou telefonicky zrušil a nějak jsme to dočasně uhráli na kreditku mýho kámoše, skoro bratra Cíga, ze kterýho se zrovna stal Newyorčan. Ovšem po návratu domů se přišlo na to, že k penězům z šeků nemůžu a jejich mecenáš je k nedohledání. Dodneška jsem o něm neslyšel. Něco tenkrát zdárně vytuneloval a ztratil se ve světě... A já byl v průseru jak vrata!

Zní to tak...
Samozřejmě z toho byl šílenej rozkol a zlá krev. Musel jsem si na to půjčit. Nejdřív od mafie, to aby to Cígo měl rychle, aby ho v New Yorku nezavřeli, potom bohužel od kamarádů, aby mě nezabila mafie. Sekal jsem kravinu za kravinou a taky začal dost pít. Spousta vztahů šla do prdele. Některý se od tý doby narovnaly, myslím, úplně a je to fajn, některý naopak vůbec. U některejch mě to doteď strašně mrzí, u jinejch ani trochu, nechybí mi. Dneska vím, že jsem nejvíc másla na hlavě měl já, ale tenkrát jsem to bral dost bolestínsky. Mimochodem mě ohromilo, jak si na tom pomluvama na moji adresu přisazovala spousta dalších lidí, pochopitelně bez kontextu. Na druhou stranu se ale taky potvrdilo klišé, že v nouzi poznáš přátele, a dost lidí, od nichž bych to nečekal, mě hájilo, aniž muselo. Toho si vážím.

Takže kapitulace...?
Dá se to tak říct. Kapitulace pod tíhou okolností v daném prostředí a době. A do toho v inkriminovanou dobu sváděla moje máma předem prohranej boj s rakovinou. Bylo toho zkrátka přespříliš najednou. Taky mi v hlavě rezonovala věta, resp. otázka, kterou jsem tenkrát občas dostal třeba v hospodě mezi řečí o fotbale: „Ondro, a co ty vlastně děláš?“ – „Kopu se do zadku a všechny faxy (dneska e-maily) se posílají samy, všechny schůzky absolvuju z dlouhý chvíle, všechny smlouvy se sepisujou samy od sebe, telefonuju, protože nemám na práci nic jinýho, a všechny koncerty se dějou samy... Jo aha, vy myslíte, čím se živim a z čeho tenhle koníček topim? Překládám po nocích dabingový dialogovky nebo edituju texty pro nejrůznější plátky!“ To mi přišlo celý tak nezdravý, že jsem si řekl DOST a nastoupil jako redaktor do Lidovejch novin. Ale trvalo mi to dlouho, co? Jako všechno. (smích)

Chápu, možná víc, než bych sama chtěla. Otáčím otázku – co tě přimělo přivést Scrape Sound zpět k životu?
Ježíš, ty mi dáváš otázky, který jsou tak na knihu...

Full Moon je tak trochu kniha.
Prvním důvodem byli Chokebore. Najednou jsem zkraje roku 2001 dostal jejich newsletter, že jednou další turné po Evropě. A mně přišlo líto, že tam mají časovou díru, zeměpisně ne-úplně-nevýhodnou pro Prahu. Tak jsem jim napsal, hele, kluci, pamatujete, to jsem já, váš starej známej promotér – už jste tu hráli dvakrát, proč rušit tradici? A zavolal jsem Adamovi Nenadálovi, kterej s klukama mezitim rozjel Silver Rocket, jestli mi s tím nepomůžou. Já už jsem totiž nechtěl dělat nic sám, na svý triko – ani produkčně, ani finančně. Koncert Chokebore, pod hlavičkou Silver Rocket, se konal 16. dubna 2001 na Sedmičce. Byl fantastickej, navíc vyprodanej a já měl na krajíčku!

Já mám na krajíčku teď.
Druhej důvod byl, že mě v Lidovkách překecával editor Martin Kontra (jinak kytarista druhdy dost známejch Spanish Fly’s, nyní už nějakej rok lídr The Ritchie Success), abych se zkusil starat o kapelu, kterou měl ještě s dalšíma kolegama Lidovkářema – o Prohrála v kartách. Já jsem si nejdřív řekl, že v rámci novinářskejch klubů to může bejt docela sranda, tak jsem do toho šel. Jen pro ten hec. Písničky Filipa Horáčka mě ale oslovily svojí osobitou melodičností a vysokou úrovní lyriky, takže jsem to nakonec vzal zcela vážně. A protože jsem si zvykl veškeré své počínání v hudbě spojovat se značkou Scrape Sound, resuscitoval jsem ji. À propos, přišlo mi líto, že mám v určitejch kruzích intenzivní pocit, že se snad za svý spojení s Prohrála v kartách musím skoro omlouvat. Tůdle! Ty písničky přežijou všechno a např. na poslední dvojalbum KanibaLOVE (Indies Scope, 2009) jsem pyšnej.

Nojo, já na období Prohrála v kartách skoro zapomněla. Je fakt, že jsem ty „určitý kruhy“ taky potkala a něco na ten způsob slyšela. Resp. když jsme se potkali, před pár lety, byl jsi mi představen mj. jako manažer Prohrála v kartách. O Scrape Soundu jsem pochopitelně neměla páru, ale spojení s touhle kapelou bylo zařaditelný. Nicméně, menežování kohokoliv tě nedovedlo sem.
Jasně. Největším důvodem pro obnovení značky Scrape Sound jako funkčního celku bylo setkání s Michalem Pařízkem někdy v roce 2000 v baru Žlutá pumpa. Nad hudbou jsme si zanotovali hned napoprvé a pak na ni stočili řeč při každým dalším setkání. Hlavně mě ujistil, že to, co jsem jako Scrape Sound dělal dřív, mělo smysl, tedy aspoň pro něj, protože na ty koncerty chodil, a z další řeči vyplývalo, že by přiložil ruku k dílu, kdybych to zas rozjel. Trvalo dlouho, než k tomu došlo – až v půlce roku 2002. Ale pak už jsme to spustili: nejdřív znovu se Silver Rocket a opět Chokebore, tentokrát v klubu Guru (10. listopadu). Jen tejden nato v Akropoli už sólo pro Scrape Sound: John Parish s devítičlenným orchestrem, jehož členem byl i Adrian Utley z Portishead...

Vítej zpět na scéně, Scrape Sounde! Éru poslední dekády pamatuju i já. Co považuješ za její vrchol? A co zbylé a nové promotérské sny?
Nemůžu mluvit za Michala, ale pro mě to jednoznačně byli Mudhoney a Ween, resp. v obráceném pořadí – nejdřív 3. prosince 2003 Ween v Paláci Akropolis a 14. července 2006 konečně Mudhoney. Mimochodem, na těchhle prvních Mudhoney se k nám poprvé připojil Vašek Havelka a stal se od tý doby nedílnou součástí Scrape Soundu. My tři – to je ideální Scrape Sound a nechtěl bych to měnit. Pro všechny tři byl dalším vrcholem určitě Mark Lanegan, kterýho jsme měli nejdřív v Akráči s Gregem Dullim jako The Gutter Twins (21. srpna 2008) a letos konečně sólo s vlastním bandem. Hvězdnej byl taky Bonnie ‚Prince‘ Billy 8. června 2008 v Lucerna Music Baru. Z menších koncertů? Opět Chokebore, po nedávném znovuzrození, 26. února 2010 na Sedmičce a letos posledně, resp. prvně zmiňovaní Slim Cessna’s Auto Club 6. června v Lucerna Music Baru... Z těch nejmenších koncertů musím jako vrchol zmínit Six Organs of Admittance v Chapeau Rouge na podzim 2009 – Ben Chasny je prostě génius! Jinak jsme měli sen přivézt 16 Horsepower, ale Davida E. Edwardse se nám sem povedlo dostat až jako Woven Hand, resp. Wovenhand – zato už čtyřikrát a chystáme se znovu. Fantastickej byl v listopadu 2005 Michael Gira s Angels of Light, což v té době byli vlastně Akron/Family, a ti nás – jako svoje vlastní předkapela – taky naprosto uchvátili. Že ale Gira reaktivuje Swans, v to nedoufal nikdo, takže o snu řeč bejt nemohla. Jen jsme považovali za povinnost to tady uspořádat. A vida, teď už během třech let potřetí.