Hilda a král hory ukazují nesmyslnost budovaných zdí

Letos je tomu deset let, co Luke Pearson dal světu postavu Hildy. Její sláva začala záhy strmě růst a ke komiksům přibyly beletrizované příběhy i animovaný seriál produkovaný Netflixem. Práce na něm také natáhly čekání na čtvrtý komiksový svazek Hilda a král hory.

Hilda je dívka žijící se svou maminkou, liškolouškem Větvíkem a dalšími tvory. Hlavu, kterou zdobí signifikantní modrá kštice, má plnou touhy po dobrodružství. Toho se jí dostává plnými hrstmi, když žije se svou maminkou na samotě v horách, které se jen hemží různými mýtickými bytostmi a hlavně trolly. Vývoj dalších událostí však donutí Hildu s matkou přestěhovat se do města Trolbergu, s nímž se hlavní hrdinka jen těžko smiřuje. Ale i nakonec v tomhle soužití nachází pozitiva. Získává nové, nejen lidské kamarády a uvědomí si, že příroda může být dostupná, i když člověk bydlí ve městě.

Jak se příběh Hildy vyvíjel, přidával Pearson další dějové vrstvy, díky čemuž jeho Hilda nepřešlapovala na místě. Přibyl osobní konflikt s její mámou, který jako by přineslo přestěhování do civilizace. Hilda nejprve utekla z domu, pak se vrátila, aby zjistila, že všechno už je jinak… V těchto místech končí třetí svazek Hilda a kamenný les. Jelikož se Hildina sláva mezi třetím a čtvrtým svazkem rozbujela do dalších uměleckých podob, zela mezi těmito knihami tříletá, nezvykle dlouhá pomlka.

Hilda a král hory je zatím nejtenčím svazkem z celé série, ale co do kvality tím nejlepším. Luke Pearson dokázal koncentrovaně odvyprávět mnohovrstevnatý příběh, na jehož povrchu je elementární vztah mezi matkou a dcerou, respektive láska, která zvládne jakékoliv nástrahy. Při hlubším ponoru je patrný autorův apel na sociální smír, který je zpodobněn jako svár mezi lidmi a trolly. Lidi v Trolbergu se před trolly žijícími na okolních kopcích chrání mohutnými hradbami, zvony a hlídkami, aniž by ve své pohodlnosti chtěli pochopit a vnímat, zda jsou pro ně ohrožením. Prostřednictvím Hildy pak nabízí možné řešení, které nemá formu revolučního řezu. Postavy nejsou černobílé, jejich motivace, která se z počátku může zdát kladná, se ve výsledu obrátí. Ale ani to nemusí platit vždycky, cesta k porozumění a soužití je totiž pro každého jinak dlouhá.

I přes vážnost hlavního motivu Pearson nevynechává jedinou možnost, aby zasadil do děje groteskní minihistorky rozkreslené a pointované na pár panelech. Tuto metodu používá od začátku a stále dokáže odlehčit sebezávažnější situaci. Zároveň ve výtvarném pojetí trollů ukazuje svou prostou linkou smutek a melancholii, která vychází z jejich osudů.