Země zaslíbená… někomu jinému (Šangri-La)

Lidstvo opustilo Zemi a přebývá na její orbitě ve vesmírné stanici. Francouzský scenárista a výtvarník Mathieu Bablet předkládá rozšafné dílo plné sociální, politické a korporátní kritiky. Není líbivou prezentací budoucnosti, je to přesně ten typ výživné vědeckofantastické literatury, kde se autor děsí toho, co s námi bude.

Bablet v Šangri-La pozoruje a komentuje civilizační problémy, ze kterých lidstvo ne a ne vyrůst: konzumerismus, zvědavost, nedůvěra, žárlivost, nároky, ambice a – nakonec – neschopnost oprostit se od násilí. Příběh není běžným rozmáchlým dobrodružstvím plným zkoumání nekonečných dálav vesmíru, je svým způsobem velmi klaustrofobní a zřídkakdy opustí prostory kosmické stanice. Země je na dohled, krásná, modrá, přesto však otrávená a podle oficiálního stanoviska vlády ještě stále neobyvatelná. Když je řeč o vládě, tak té se ujala korporace s názvem Tianzhu, zachovávající normy nastavené ve dvacátém prvním století – nové modely oblíbených mobilních telefonů, seriály, filmy, nový mediální obsah, aby mělo lidstvo pro co žít, a potraviny, aby mohlo žít. Bablet se posmívá, Bablet kritizuje, ale také odpovídá hnutím odporu, které má převrátit zavedené pořádky a vrátit lidem ne tak úplně vyžadovanou svobodu.

Poměrně zásadní jsou Babletovy komentáře k rasismu, lidstvo se tentokrát vyžívá v šikanování zvířat. Hra na boha při přetváření zvířat ve zvířatoidy vrcholí v nové metě, a to vytvoření lepšího člověka, homo stelaris, schopného přežít i v nehostinné atmosféře Saturnova měsíce Titanu. Psychologie postav je často povrchní a ve většině případů jde o archetypy rozházené na šachovnici tragického příběhu. Jejich vývoj je pomalu posunován skrze zvraty, které jako rozbušky mění status quo na celé stanici.

Space opera jako kritika konzumního způsobu života nebo kruté vysvětlení, že jinak ve vesmíru přežít nelze? Bez ztráty svobody není bezpečno a s nabytím svobody vznikají rizika ohrožující přežití lidské rasy. Tak to bylo, je a, jak předestírá Bablet, i bude.