Maria Pyatkina | Články / Offtopic | 02.01.2020
I přesto, že ho média označují za zlobivého chlapce baletu, je Sergej Polunin tanečníkem oslavovaným po celém světě. V londýnském Královském baletu byl kvůli tetování odstrašujícím příkladem, nakonec to tam však dotáhl do pozice prvního sólisty, a to v pouhých devatenácti letech. Ambiciózní Polunin se však nespokojil s dopředu narýsovanou kariérní dráhou baletního tanečníka. Se slovy „umělec ve mně umírá“ ve dvaceti dvou letech z Královského baletu odešel a o pár let později se rozhodl s klasickým tancem skončit už nadobro. Jeho oslnivá kariéra si říkala o extraordinární tečku, jíž se stalo video natočené světoznámým fotografem Davidem LaChapellem v prosluněném studiu uprostřed havajských džunglí. Polunin se v něm představil tak, jak jsme ho dosud neznali. Ve svém tanci za doprovodu veleúspěšného hitu Take Me to Church irského zpěváka Hoziera vložil mezi precizní baletní piruety a skoky zoufalý běh a prudké pády a spíše křičel pohybem, než recitoval pečlivě nastudovanou choreografii. Jeho osobní zpověď v pohybu získala masivní ohlas po celém světě, nadchla Polunina pro návrat do baletu a stala se velmi inspirativní ukázkou současného tance.
Proslavený tanečník pro svůj pohybový manifest nezvolil Take Me to Church náhodou. Mrazivá gospelová skladba, v níž zpěvák na pozadí dramatického klávesového motivu střídá hluboké hlasové polohy s emocionálními výškami refrénu, je sama o sobě vášnivým a bolestivým vyznáním. Ladné pohyby na baletních špičkách, které náhle vybuchují a přetavují se v zoufalá, až agresivní gesta, ve spojení s Hozierovým zpěvem tvoří dechberoucí podívanou. Komunikuje syrové emoce, které jsou spoustě z nás známé. Těm se klasický balet nevěnuje: zpracovává zpravidla obecně známý narativ a zdaleka ne každá emoce se vejde do jeho přesně stanovených a staletími budovaných pohybových vzorců. Současný tanec nabízí mnohem širší paletu výrazových prostředků a umožňuje vyprávět v podstatě jakýkoliv příběh. Svým zrodem na přelomu devatenáctého a dvacátého století reagoval právě na prázdnou podobu baletu a dnes představuje velmi bohatý a variabilní druh umění.
První moderní tanečníci pocházeli ze západní Evropy a Spojených států a pokoušeli se nahlédnout za rámec dominantní tradice klasického tance. Hledali proto inspiraci v dávných dějinách nebo v exotických kulturách. Americká tanečnice Isadora Duncan se například na samém začátku dvacátého století inspirovala starořeckou skulpturou a šokovala tehdejší publikum vystupováním naboso, v řecké tunice a s rozpuštěnými vlasy. Její krajanka Ruth St. Denis se ráda představovala v obrazech egyptských a hinduistických bohyň a Mary Wigman, výrazná osobnost výmarské kultury, čerpala pohyby mimo jiné i z afrických tradic. Moderní tanec se rovněž vracel k naslouchání vlastnímu tělu, k jeho přirozeným pohybům a dynamice, i proto si moderní tanečníci mohou dovolit delší kariéru než hvězdy baletu. Následovníci Mary Wigman a školy Denishawn ve svých choreografiích vycházeli ze základních schopností těla – dýchání a chůze, na které navazovaly další pohyby. Moderní tanec se díky své otevřenosti nejrůznějším vlivům dynamicky vyvíjel a v půlce dvacátého století se postupně přetransformoval v nový taneční žánr – současný tanec – contemporary dance. Jeho dnešní podoba zachovává určité technické prvky baletu, používá ale nepředvídatelné změny rytmu, rychlosti a směru a často zapojuje prvky afrických tanců nebo japonského scénického tance Butoh. Současní choreografové se přitom často natolik liší ve svém přístupu a stylu, že jsou vůbec těžko zařaditelní do jednoho žánru.
Moderní tanec u nás se na počátku dvacátého století vyvíjel celkem dynamicky, místní komunita i díky německým tanečníkům byla v kontaktu se světovými reformátory tance. Nástup totalitních režimů pochopitelně potlačil vývoj volnomyšlenkářského umění a stanovení současného tance jako samostatného jevištního žánru se odehrálo až po Sametové revoluci. Dnes se vyučuje a vyvíjí třeba na půdě progresivní školy Duncan centre, osvětu o něm šíří mezinárodní festival Tanec Praha a provozuje ho spousta různorodých tanečních souborů. Mezi ty nejvýraznější patří 420PEOPLE, který založili tanečníci Václav Kuneš a Nataša Novotná po dlouholetém působení v holandském Nederlands DansTheater. Soubor s českou telefonní předvolbou vepsanou do názvu sdružuje tanečníky různého původu, pravidelně vystupuje v zahraničí a neustále se snaží posouvat hranice vnímání současného tance u českého diváka. Ve svých představeních překládají do jazyku tance například avantgardní poezii, divadelní klasiku nebo také živou rockovou hudbu.
ZATANČIT SI O CITECH
Tanec odjakživa doprovází hudba, vztah současného tance a hudby je však obzvlášť blízký. Ne nadarmo se za prarodiče moderního tance považuje švýcarský hudební skladatel Émile Jaques-Dalcroze. Jako pedagog ženevské konzervatoře bojoval s tím, že jeho studenti nemohli pochytit složitou rytmickou strukturu rozebíraných kompozicí. Rozpracoval proto metodu rytmické gymnastiky (jíž se také říká eurhythmics, pomrkáváme na fanoušky Davea Stewarta a Annie Lennox), kterou jeho žáci později implementovali do tance. Do své hudební výuky zapojoval chůzi, běh, skoky a v podstatě se snažil pomocí jednoduchých pohybů vyjádřit hudbu. Dalcroze chtěl, aby jeho studenti prožili hudbu v pohybu a tím pádem ji lépe pochopili. Prožitek v pohybu je dnes skutečně hlavním motorem moderního tance, který místo formálního reprodukování naučených vzorů nabízí možnost vyjádřit to, co opravdu v daný okamžik cítíme.
Možná právě sklon k upřímnosti v současné popkultuře napomáhá popularizaci moderního tance. Dnes je běžné, aby umělec odhodil masku a předával to, co opravdu prožívá, což hodně pozorujeme i v hudbě. Éry maskulinních rockerů, bezcitných raperů a zpěvaček závislých na svých producentech jsou pryč a spolu s podobnými stereotypy z hudebních videí postupně mizí i konformní skupinové taneční choreografie. Dnes je fluidní povaha současného tance již celkem běžná, ve svých videích po ni sáhli jak Sigur Rós, tak i velké popové hvězdy jako Beyoncé nebo P!nk. Průkopnicí takto pojatého videoklipu byla celkem nepřekvapivě britská zpěvačka a performerka Kate Bush. V osmnácti letech za podpory své nahrávací společnosti brala lekce slavného herce, tanečníka a mima Lindseyho Kempa, jehož styl výrazně ovlivnil mimo jiné hravou choreografii jejího slavného videa Wuthering Heights z roku 1978. Později, v půlce osmdesátých let, kdy televizní diváky burcovala měsíční chůze Michaela Jacksona, svůj sofistikovaný taneční projev zachytila v čistém a elegantním videu ke skladbě Running Up That Hill. V něm spolu s tanečníkem Michaelem Hervieuem oblečení do bledě šedých japonských kostýmů hakama předvádějí křehkou a výraznou choreografii. Vystačí si ve dvou v prázdném sálu, aby sdělili vše potřebné pouhým jazykem svých těl. Uhlazený videoklip Running Up That Hill v kýčovité estetice popkultury osmdesátých let opravdu vybočuje, snaha Kate Bush využít bohatého komunikačního a emočního potenciálu tance se proto zprvu nesetkala s pochopením. MTV její klip nenasadilo, místo něj vysílala záznam jejího vystoupení v televizní show stanice BBC. Podle slov jejího bratra, hudebníka Paddyho Bushe, MTV tehdy nezajímala videa, v nichž nebyly záběry zpívajícího interpreta. Písničky jsou přece od toho, aby je někdo zpíval.
Hledání nových témat a nových prostředků k jejich zpracování postupně přivádělo víc a víc umělců ke contemporary choreografiím. Tento žánr padnul do oka i vizionáři Thomu Yorkeovi, který na rozdíl od Kate Bush neměl dlouholetou taneční průpravu. Oslovil ke spolupráci uznávaného britského choreografa Waynea McGregora a pod jeho taktovkou zatančil sólo v klipu Radiohead Lotus Flower. Černobílé video Yorkea je rovněž velmi minimalistické – celou dobu v něm pozorujeme jen jeho cukavé pohyby, extatické výrazy a černý klobouk. Působí natolik divně až je to vlastně přirozené, a divákovi se zdá, že choreografii neměl předem připravenou, jen si tak stoupl před kameru a zaimprovizoval. Nový a těžko uchopitelný, přesto velmi poutavý projev zaujal natolik, že se Lotus Flower zařadil mezi největší, hudebně-taneční memy desetiletí. Další spolupráci Thoma Yorkea s Waynem McGregorem se tak velké slávy už nedostalo, je ovšem neméně pozoruhodná. Ve videoklipu ke skladbě Ingenue svého projektu AtomsforPeace zpěvák spolu s profesionální tanečnicí Fukiko Takase na prázdném divadelním pódiu ztvárnili dvě stránky jedné osoby. Oblečení do stejných strohých kostýmů se napodobují, interagují, splývají se a znovu se rozpojují. Zvláštní citlivost jejich projevů přitom dodává rozdílná kvalita pohybů – pro civilního Yorkeana rozdíl od plastické Takase pohyb není takovým zvykem, ve videu však ani na okamžik nepůsobí trapně.
U Kate Bush, Thoma Yorkea a také třeba v čerstvějších klipech, kde figuruje současný tanec (jako třeba Alt-J Deadcrush nebo novější spolupráce Hoziera a Sergeje Polunina ve videu Movement) jsou dekorace spíše dokreslením a pozornost je s přehledem udržována pouhým pohybem protagonistů. Současný tanec si to díky bohatému pohybovému arzenálu a umělecké volnosti může dovolit, jeho choreografie jsou však poutavé především proto, že ukazují, jak pestré možnosti skýtá naše tělo – a to zdaleka nejen v případě, že se tanci věnujeme profesionálně.
TĚLO JE TAKY NÁSTROJ
I přesto, že se v poslední době současný tanec stále častěji objevuje v programech tanečních festivalů a mládežnických přehlídek, v Česku je pořád něčím tak trochu exotickým. K jeho popularizaci nedávno přispěl Václav Kuneš, umělecký šéf souboru 420PEOPLE, který se jako porotce zúčastnil tanečního pořadu České televize Stardance. Formát reality show převzatý z Velké Británie, kde veřejně známá osobnost v páru s profesionálním tanečníkem soupeří s ostatními páry ve společenských tancích, je už léta jedním z nejpopulárnějších českých televizních pořadů. 420PEOPLE se však divákům poslední řady rozhodli opepřit očekávaný zážitek. Ve vysílání předvedli ukázku svého posledního představení The Watcher, což byl okamžik, kdy spousta lidí před obrazovkami nejspíš poprvé v životě spatřila současný tanec. Těžko říct, co si o tom mysleli, svoje plody to ovšem přineslo – publikum 420PEOPLE se obohatilo o nové tváře a představení The Watcher je teď neustále vyprodané.
Je nutno poznamenat, že „Pozorovatel“ není klasickým tanečním vystoupením, nýbrž pozoruhodným příkladem propojení tělesného a hudebního světů. Muziku pro něj složila uznávaná stálice Please The Trees v čele s Václavem Havelkou, která s tanečním souborem představení hraje naživo. Rozhodně však nejde o tanec na rockovém koncertě: hudebníci a tanečníci představení budovali spolu a v procesu si navzájem výrazně ovlivňovali. „Když to kapela rozbalí naplno, pak tam nemusíme být,“ vyprávěl mi o tvůrčím procesu Václav Kuneš, který choreografii režíroval, „To samé ale platí i pro nás, tanečníky. Všichni se musíme o ten zážitek podělit.“ Pohyb, podle něj, doplňuje to, co zdánlivě chybí hudbě. Stejným způsobem to funguje i naopak – tělo je přece taky nástroj, který si žádá prostor pro vyjádření.
Na téma The Watcher přišli Václavové Kuneš a Havelka společně. Procházeli současně podobnými životními obdobími, a společný zájem o duchovní rozvoj je přivedl k meditaci, odkud je převzat termín „the watcher“ . Vzniklé představení je o tom, jak velké možnosti má lidské tělo – snad ještě větší než v současné době všudypřítomné digitální přístroje. I pro Václava Havelku byla spolupráce na představení objevná – velká expresivita fyzického vyjádření ho podle vlastních slov nečekaně pokořila. S tématem duchovního rozvoje a propojení mysli a těla ostatně pracuje i na posledním albu Please The Trees s příznačným názvem Infinite Dance. V klipu k titulní skladbě, pro který si také přizval soubor 420PEOPLE, se dokonce sám Havelka zúčastnil společného fyzického projevu. Ve videu se ocitá uprostřed pole, kde ho obklopí tanečníci ponoření do kaolinového bahna. Svým pohybem postupně zatahují bránícího se Havelku do bahna, jako neodbytné myšlenky nebo nekonečný proud rušivých impulzů, které vytrhávají naše vědomí z přítomnosti.
ZAHRAJ TO, JAKO KDYBYS PO NĚKOM VOLAL
Pro 420PEOPLE podobný pokus o spojení autorské živé hudby a pohybu nebyl první, v roce 2017 uvedli společné představení pod názvem Královna víl s experimentálně jazzovým duem Zabelov Group. Zpracovává zcela jiné téma: zatímco se „Pozorovatel“ věnuje fyzičnu, soustředění a všeobecnému propojení, Královna víl zabrušuje do jemných materií mezilidských vztahů. Je inspirována velmi osobním příběhem – vztahem Václava Kuneše a jeho malé dcery, která dlouhodobě žije v Japonsku. Svébytným podkladem pro představení se přitom stala jejich smsková komunikace včetně smajlíků a hlasových zpráv, které během vystoupení párkrát zazní. Kuneš si Zabelov Group ke spolupráci přizval cíleně. Vzhledem k tématu, potřeboval od hudebníků obzvlášť výraznou schopnost vcítit se do cizího světa a z předchozí spolupráce s Janem Šiklem na představení Jana Nebeského „Peklo“ věděl, že se v tom na něj může spolehnout. Oba členové Zabelov Group mimo kapelu navíc skládají pro divadlo a filmy, a křehká a vrstevnatá hudba jejich společného projektu se k emocionální Královně víl velmi hodila.
Představení rovněž vznikalo společnými sílami a většinou přímo v tanečním sále, kde kapela mohla trávit i osm hodin denně. Jak tvrdí Roman Zabelov, nebylo to složité ani vyčerpávající, nýbrž inspirující a poučné. Zrovna po dalším vystoupení s Královnou víl v poloprázdných prostorech NoDu vzpomíná, jak spolu s Šiklem zkoušeli v sálu Nové scény a v úplném tichu pozorovali tanečníky: „Viděl jsem pohyb a hledal v něm potřebný impuls, způsob, jak bych ho pobral a popsal. Byla v tom taková zvláštní symbióza, která pro mě byla úplně nová“. Šikl ho doplňuje: „Když člověk kouká na představení nebo film, souhra pohybu, děje a hudby na něj působí přirozeně. Nejspíš ho nenapadne zpochybňovat ani jednu složku. Když ale pracujeme jako hudebníci vystavení holému pohybu, veškerá přirozenost jde stranou, protože je na nás, jak ho pojmeme, jaký nástroj pro něj vybereme. Tu přirozenost musíme objevit my.“ Václav Kuneš je občas navigoval celkem abstraktními pokyny jako „Zahraj to, jako kdybys po někom volal, po někom toužil“ a duo muzikantů se mu vždy snažilo vyjít vstříc. Nezbývalo nic, než se naladit na společnou energii a oddat se vlastním pocitům a představivosti.
Na dvou představeních panuje velmi odlišná atmosféra. Hutné kytarové riffy, razné a synchronizované pohyby v TheWatcher si žádají soustředění, vyvolávají zvláštní pocit přítomnosti a zvědavého napětí. U expresivnější Královny víl naopak často máte pocit, že se děj vyvíjí přirozeně, nepředvídatelně, proudí jako průhledný potůček a občas zabočuje do nečekaných koutků. Souhra silných bicí, zrnitého zvuku akordeonu a čistého zpěvu dokresluje expresivní gesta, prudká obejmutí, nesmělé kroky na pozadí čtených zpráv dvou vzdálených příbuzných či milenců vrhají slzy do očí. Silný zážitek ale vzniká téměř bez pomocí dekorací, speciálních atributů nebo výrazných kostýmů: významotvorný je tady pouze lidský pohyb doprovázený zvukem. K jeho pochopení a přijetí spíše než bohaté kulturní vědomosti potřebujeme očistit si smyslové vjemy, otevřít se a být přítomní v daném okamžiku. Václav Kuneš říká, že současný tanec je náročný pro nás, diváky, protože neexistuje návod, jak ho máme vnímat. Nicméně jeden skvělý tip pro návštěvníky zářijové předpremiéry TheWatcher našel: „Nechte to na sebe působit“.
