Nic nevyčnívá, nic není jen na efekt (Nikolas Petrlík)

Čtrnáctý díl seriálu o vizuálech. S výhercem klání Cover Moon 2014, výtvarníkem Nikolasem Petrlíkem, o škatulkování, o míře autobiografičnosti i odvážných magazínech. O tělesných deformacích v podání Schieleho a Farise Badwana. O tom, proč si pořídit jehlu a kreslit přímo do lidí.

Na svém profilu na ČSFD uvádíš, že jsi rozvraceč subkultur. Co to znamená?
Původně to neznamenalo nic, byla to jen fráze na úvod. Ale nějak to souvisí s posunem vnímání lidí v rámci kolektivů ve společnosti. Každý najednou musí mít nálepku a u osob, které něco tvoří, ať už malbu, film nebo muziku, je to o to víc očividné, protože se zde mísí spousta vlivů. Výsledek se pak na člověku strašně odráží, z čehož plyne rozkol mezi umělcem a jeho dílem, který spousta lidí neumí rozlišit.

Studoval jsi Střední uměleckou školu v Jihlavě, teď jsi na FAMU, obor audiovizuální studia. O AVU jsi nepřemýšlel?
Samozřejmě přemýšlel, zkoušel jsem se dostat do ateliéru kresby vedeného Jiřím Petrbokem, ale vzhledem k tomu, že moje kreslení není většinou postaveno na reálném základě nebo není příliš anatomicky, prokresleně zpracované, příliš jsme si nerozuměli. Ale s tím je třeba u uměleckých škol, ať už jde o AVU nebo UMPRUM, počítat. Každý vedoucí ateliéru má vlastní preference a svou vizi, která buď studenty někam posune, anebo, což se stává asi častěji, se jí nechají pohltit a vedoucí pak ve výsledku jen chrlí menší klony sebe sama. Moje autorské věci jsou vždy nějakým způsobem autobiografické a vysvětlovat to u každé práce na úkor provedení by bylo časem únavné.

Jaké míry dosahuje autobiografičnost?
Velká většina mých prací má základ v mém pocitu nebo situaci. A díky např. aplikování na tělo jako směsici svalů, masa a kostí nebo na rozložení na jednotlivé symboly se tím terapeuticky snažím dostat k tomu, co mě k tomu pocitu vedlo anebo jak by daná situace měla vypadat. Když začínám čistě na vizuálu nebo na hraní si s kompozicí, může to vypadat dobře, ale postupem času se kouzlo vytrácí – nenaleznu zkrátka nic, k čemu bych se chtěl vracet. Navíc, pro čistě technické cvičení nebo zkoušení nových postupů se můžu vrhnout do vektorové grafiky anebo na pohyblivý obraz. Tím, že mám už natolik vyprofilovanou vlastní kresbu a vím, jak se dostat od nápadu k hotovému dílu, nezbývá příliš místa k překvapení.

Odráží se tvoje vášeň pro hudbu a film i ve tvých kresbách nebo v procesu jejich vytváření?
U hudby si tím nejsem jistý, protože každé album mě může hodit do jiné nálady a pak hodně záleží na tom, jestli hudba souzní s vizí, co chci nakreslit. U filmu je to jednodušší, protože už mám své vizuální vnímání nastavené na určitou úroveň a obrazy na sebe navazují snadněji. Ale spíš to vnímám na úrovni idejí, kdy se můžu kouknout na cokoliv od Verhoevena nebo Cronenberga a najít si v jejich filmech vlastní náměty, stejně jako kdybych četl cokoliv od Ballarda nebo Burroughse – což je ostatně jméno, které se v souvislosti s mou tvorbou skloňuje dost často.

Moc mě baví obě verze kresby, co jsi dělal pro zine o sebevraždě. Jak ses k tomu dostal?
Jednalo se o open call od australského kreslíře Philipa Dearesta, jehož tvorbu sleduju už pár let. Je krásné mít své věci rozházené po internetu, do všech sfér, kde se jich může kdokoliv chytnout. Jakmile člověk dospěje do fáze, kdy už má rozpoznatelný styl, může se autorsky rovnat s lidmi, kteří jeho vyjádření nějakým způsobem utvářeli. Tím spíš u Philipa, který také tvoří dost autobiograficky, do svých kreseb zanáší své punkové kořeny plus všechny mindráky a pobyty v léčebnách, což je mi hodně blízké.

Na tvých kresbách často dominuje expresivně vyobrazené lidské tělo. Místy je to surové, tíživé, ale zároveň povznášející. Ovlivnil tě Schiele?
Schiele, Freud, genderové studie, Erich Fromm, lze toho najít spoustu. Ale v situacích, kde je Schiele expresivní a chaotický, se snažím spíš pracovat s konkrétností linky a rozkladu lidského těla nebo jeho částí do nových souvislostí. Navíc, on umí nádherně pracovat s prázdným prostorem plátna, což já ve snaze přehltit „hlavního“ protagonistu nebo protagonistku symboly a vytvořit v jednolitém zobrazení náznak narace nedokážu.

Kdy už zmiňujeme Schieleho, jak na tebe působí výtvarná tvorba zpěváka The Horrors Farise Badwana?
Vzhledem k formátu, v němž Faris pracuje, to podle mě stačí. Sice se mi zdá, že občas důraz na linku vede k manýře nebo zbytečné ornamentalitě, ale například jeho portréty nesou krásnou přímočarost, upřímnost a lehkost, k čemuž mně se dostává hůř. Kvůli nedostatku času už tolik neskicuju a přecházím rovnou k většímu rozměru, čímž se sám obírám o zkoumání různých možností a v samotném procesu už pak není taková volnost.

Tvoříš pro plzeňskou d.i.y. skupinu Místní borci. Jak spolupráce začala?
Jako spousta věcí – úplnou náhodou, setkáním v hospodě, povídáním, projížděním portfolia. Zatím se jedná hlavně o plakáty a vizuály akcí, které Borci v Plzni pořádají, s tím, že je to další možný outlet pro mou tvorbu, k němuž se dostane víc lidí, a mě to donutí přemýšlet jinak, např. po stránce typografie, viditelnosti nebo stylu, protože je to svým způsobem komerčnější práce. Borci mi ale nechávají dostatek volnosti ve výběru námětů, je pro ně hlavní, aby vizuály byly autorské a aby souzněly se stylem pořádání koncertů i žánry, které tam hrají.

Tohle je otázka, kterou opakuju pořád dokola, protože je moc zajímavé sledovat různorodé reakce. Jak se stavíš k propojování hudby a image?
Záleží hlavně na interpretovi, jestli chce propojit muziku i s vizuálem, přičemž chápu, že ne vždycky se to dá přeložit z jednoho jazyka do druhého. Zároveň, když se klade příliš velký důraz na image, publikum si to může vyložit různě a pak se samotným nahrávkám nedostane takové pozornosti, jakou by si zasloužily. Rozlišit chtěný obraz, který si o sobě člověk/skupina vytvoří, a sílu diváctva, které do toho zase promítá svoje vnímání, je podle mě čím dál těžší. Tím spíš v dnešní době, kdy je i přístup k muzice víc konglomerovaný a je kladen důraz na budování komunity.

A napadá tě česká kapela nebo interpret, u něhož propojení tvorby s vizuálem funguje?
Jako první mě napadne asi vizuál skupiny Květy, kdy se to všechno odvíjí od vnímání Martina Kyšperského. Od textů, na které je dáván největší důraz, přes doprovod až ke kolážovým coverům, které Martin lepí ze starých novin a časopisů, objevených na chatě na půdě. Nic nevyčnívá, nic není jen na efekt.

Jsi výhercem soutěže Cover Moon. Myslíš, že magazínům v dnešní době obecně chybí odvaha pouštět se do divočejší grafiky nebo víc experimentovat právě s kresbami a ilustracemi?
Dokud se najdou témata a ilustrátoři, kteří si sednou, je rozhodně víc možností dělat magazíny zajímavější. Ale pravda je, že většina hlavně tištěných periodik si vystačí s fotkami nebo s předpřipravenými press-podklady, protože je to v rámci produkce a layoutu jednodušší. Člověk přehlcený jednotvárností a zaměnitelností proto dnes raději sáhne po d.i.y. zinech nebo autorských knihách. Ale třeba Živel, který má jako jeden z mála u nás ambice dostat na stránky co nejvíc obsahu a formy, nebo Ádvojka, i díky Martinu Kubátovi, dokazují, že je možnost být vidět i díky originalitě.

Na co se chystáš?
Snažím se nedělat si velké a dlouhodobé plány, protože vím, že vždycky do toho může přijít jiná zakázka, passion project nebo zkrátka něco, co mi to vykolejí. Navíc – s mojí náladovostí a občasnými sebe-terapeutickými kresebnými sezeními – je dost dobře možné, že na to nemusím mít chuť třeba dva týdny v kuse. Je ale pravda, že už delší dobu mám vizi pořídit si jehlu a začít tvořit otisky přímo do lidí. Láká mě přesun do jiného média a i k jinému postupu práce, s čímž je spojený koncept času, opotřebovanosti a právě agresivního střetu těla s dvourozměrným zobrazením. S Radomírem, který píše i Pot v dešti, máme jinak rozdělaných asi deset nápadů na komiksy. Což je věc, které se u nás nevěnuje moc lidí s takovou pílí a vážností, kterou by si tohle médium zasloužilo.