Ne-image neexistuje, nejde ji nemít (Pavel Turek)

Dvanáctý díl seriálu o vizuální kultuře hudební scény. S publicistou Pavlem Turkem o porozumění kultuře, o hudbě jako komplexním sdělení, o zrodu dandyho, pojmu Cool Britannia i snaze vzdálit se fanouškům. O tom, že hudba se má poslouchat, ne skladovat.

Nedávno jsem se v textu pro Full Moon Zine zabýval „fuck off“ artworky desek Yeezus Kanyeho Westa, Steal This Album! od System of a Down nebo aktuálně 48:13 od Kasabian. Tváří se syrově, jdou po přímočarosti, ale ve finále jde o pečlivě zvolený přístup vybraného art directora. Baví tě tyhle strategie?
Baví mě, ale nepovažuju je vůbec za fuck off artwork, protože, jak správně podotýkáš, je to výtvor art directora. V zásadě všechny obaly, které zmiňuješ, upozorňují na design samotný a reflektují ho. De facto vidíš střeva média. Pro mě je to podobné jako třeba architektura pařížského Centre Pompidou, kdy jsou celé vnitřnosti – vzduchotechnika, schodiště atd. – přiznané a vyndané mimo skelet budovy. Je to zamyšlení nad funkcí obalu a třeba u Yeezus vychází výborně.

Pár obalů desek, které považuješ za hotová umělecká díla?
Nechci zabřednout do dlouhé jmenovačky, tak volím celou diskografii Sonic Youth, protože se dá brát jako užitečný rozcestník po uměleckých tendencích posledních třiceti let. Ostatně oni sami se tak chápali, když před lety dávali dohromady výstavu Sensational Fix.

Měl by se hudební publicista vůbec věnovat image daného interpreta, přistupovat k současné hudbě jako k ucelenému balíku?
Měl. Protože když nebude, naprosto mine podstatnou část sdělení. Označení profese „hudební publicista“ pro mě nic moc neznamená. Vnímám se jako někdo, kdo se snaží porozumět kultuře – nadneseně řečeno světu –, a pokud chci chápat, co se děje kolem mě, je nutné zapojit do hry víc teoretických nástrojů, než se jen soustředit na hudbu. Už proto, že v populární hudbě nehraje hudba samotná zas tak podstatnou a určující roli. Je to multimediální tvar, publikum ho tak automaticky vnímá, proto není důvod jej tak nezkoumat.

U filmu se můžeš dobře bavit jen formou a k obsahu zůstat chladný. Nebaví tě příběh, ale oceňuješ, jak nádherně je to natočené. Funguje to u tebe i v případě nějakého hudebního interpreta? Všechno okolo kapely působí dokonale, ale hudba za moc nestojí?
Asi tenhle pocit znám, ale neberu ho nikdy jako handicap. Protože – a to se zase vracím k předešlé otázce – chápu populární hudbu jako komplexní sdělení. A jestli mě v tom balíku strhne, zaujme a komunikuje se mnou jedna složka, lhostejno která, už to beru jako úspěch. Stoprocentně se mi vizuálně, choreografií nebo příběhem líbí obrovské množství klipů, kde je pro mě hudba podružná.

Píše se o image ve spojitosti s hudbou někde víc? Věnujou se tomu v zahraničí?
Nejenže píše, ale i učí. Teď odhlédněme čistě od slova image, ale na západních univerzitách existuje poměrně běžný a slušně etablovaný obor popular music studies. Tato studia automaticky počítají s tím, že populární hudba se nedá dostatečně uchopit pouze aparátem hudební vědy. Vtahují proto do sebe přístupy kulturálních studií, gender studies, sémiotiky, kulturní antropologie… Stačí si vzít knihu Dicka Hebdige Subculture: The Meaning of Style z roku 1979 – nedávno vyšla v českém překladu jako Subkultura a styl. Hebdige sleduje vývoj britských poválečných subkultur od teddy boys po punks právě na základě image, která jejich postavení ve společnosti definovala naprosto stejně jako hudba, kterou poslouchali. A vlastně ještě názorněji a výmluvněji.

Baví mě, jak Hebdige mluví o tom, že punks svou módou vizuálně ztvárňovali tehdejší společenský úpadek Británie, je to silná kniha. Nedávno jsme v Olomouci pořádali přednášku na téma Cool Britannia, kde jsme se dotkli něčeho podobného – jak hudba, móda, film, literatura i divadlo dokonale odrážely atmosféru v britské společnosti v 90. letech. Přijde mi, že od té doby nic podobně velkého neproběhlo.
Kromě kulturní roviny lze doplnit i politickou, protože Cool Britannia neodmyslitelně souvisí s uvolněním, které přišlo, když Margaret Thatcher vystřídal v premiérském křesle John Major a následně to kulminovalo nástupem New Labour a Tonyho Blaira. Velikost a prostupnost mezi disciplínami je samozřejmě dána i tím, že Británie se potřebovala vymezit vůči Spojeným státům a kulturní dění strašně profitovalo z tehdejší ekonomické kondice. Hudební průmysl byl, co se týče prodejů, na vrcholu. Byli tu Oasis a Blur, Young British Artists soustředění kolem Saatchi Gallery, jako Damien Hirst nebo Tracy Emin, začali válcovat aukce… Kulturní pohyb je spjatý s obrovskou ekonomickou silou, jakou dnes už nepociťujeme, proto ani nevidíme tak silná umělecká vzepětí jdoucí napříč obory. Na druhou stranu, pořád to byla před-digitální doba a to, co zažíváme v posledních letech v časech webu 2.0 a fungování na síti, se dotýká celého našeho přemýšlení o realitě. A byť to nebije do očí jako kulturní provoz 90. let, mění nás to možná daleko fatálněji. Myslím, že pořád není úplně doceněný zlom mezi generací před- a po-internetovou.

A vývoj v tom, jak se kapely k image stavěly v minulosti a dnes?
Postoj k image je definovaný zrodem figury dandyho koncem 18. a začátkem 19. století. Souvisí to s nástupem osvícenství, individualismu a demokratizačními procesy západní společnosti, které se na to dál váží. Tady se rodí móda jako princip, kterým se můžeme odlišovat od jedné skupiny a identifikovat s jinou. A dandy je zjednodušeně řečeno člověk v procesu utváření sebe sama, člověk, který sám sebe pojímá jako dílo. Už to, jakým způsobem si složí límec a uváže vázanku, je komunikace s okolím. Na tomhle se moc až do současnosti nezměnilo. Tím nechci říct, že každý, kdo vyleze na pódium, je dandy, ale že jeviště popu je připravené jak na teatrální stylizaci, tak i na naprostý civil. Ať chceš nebo ne, obojím na sebe hodně prozrazuješ. Protože když se rozhodneš skutečně teoreticky zkoumat vizuální styl nebo styl oblékání, něco jako ne-image neexistuje. Nejde ji nemít.

Vybavují se ti jako bývalému studentovi fotografie nějaké působivé kapelní promofotky?
Tuny. A zase nejen promofotky, ale vizuality svázané s hudbou. Vybaví se mi kultura časopisů jako britské i-D, kde na přelomu 70. a 80. let odstartovala celá disciplína street fashion photography a pro ní charakteristická forma straight-up. Úžasné na tom je, že Steve Johnson, tehdejší módní fotograf, který v ulicích Londýna lovil punks a goths, se inspiroval u německého meziválečného fotografa Augusta Sandera, který vyznával striktní sociologický přístup k portrétovaným. Během dospívání na mě zase působil rukopis Antona Corbijna, postavený na silném kontrastu černé a bílé. Naprosto adekvátní vizuální výraz našel Charles Peterson pro Sub Pop, když zapojil do koncertních snímků lidi v publiku a udělal z nich po právu hlavní hrdiny. Vždycky mě bavilo, jak fotí Steve Gullick. Jsem vděčný, že jsem mohl kdysi během stáže v Berlíně poznat i střelce jako Christoph Voy. A co dál? Občas si doma listuju v knize Grunge, kterou nafotil Michael Lavine, a silný zážitek pro mě byla místnost zaplněná zvětšeninami Ryana McGinleyho v rámci pražské výstavy snapshotů Only the Good Ones, kterou připravil Michal Nanoru.

Když zmiňuješ grunge, vrací mě to zpátky ke knize Dicka Hebdige – styl oblékání byl v případě téhle éry také reflexí doby a toho, co účastníci prožívali. Zajímavé je, jak se proti tomu vymezil právě britpop, nejostřeji snad Damon Albarn, když souhlasil s tím, že Blur jsou anti-grungeová kapela a prohlásil, že „pokud se punks chtěli zbavit hippies, já se chci zbavit grunge“. Napadá tě někdo, kdo i vizuálně zapadá do toho přelomu před- a po-internetové doby? Arctic Monkeys svým způsobem vzešli z internetu a vizuálně zpočátku navazují na Oasis a mnoho podobných civilních kapel, ale napadají mě třeba Klaxons, kteří minimálně v období první desky nabízejí i v rámci image něco extravagantnějšího, geekovského a především eklektického, co dobře vystihuje jak jejich hudbu, tak internetový chaos, kde se může potkat milion jinak vzdálených věcí.
Je to tak. Klaxons ztělesňovali extravagantní eklekticismus v době, kdy byl internet ještě stále plný možností a zároveň ještě nebyly natolik rozvinuté sociální sítě. Což mě přivádí k jinému aspektu – v době před-internetové souvisela tvoje identita a příslušnost k subkultuře výrazně s tvým tělem. Už proto, že nebylo moc jiných možností, jak se manifestovat, než učinit ze sebe sama – řečeno dnešním slovníkem – svůj profil. Dnes ale zažíváme unikátní situaci, že tvoje image, tvůj dojem a „smrad“, který kolem sebe šíříš, nemusí být vůbec svázaný s fyzickou existencí. Osobní obraz se skutečně odloučil od těla. Je to markantní na progresivní elektronické scéně, že zdejší hudebníci pracují s precizním zvukem, technologiemi, videoartem a dokonalým designem, ale v oblečení vyznávají civil. Ve finále to pro ně není zajímavé médium, protože identita se dá efektivněji a levněji konstruovat na jakémkoli osobním profilu. Přirozený důsledek pak je, že třeba klasické subkultury, které jsme znali ve 20. století, zažívají obrovskou vlnu stárnutí. Lidé se v nich drží, zůstávají jim věrní, právě ta oddanost je vlastně velmi neinternetová. On-line prostředí umožňuje daleko snadnější přelétavost.

MGMT – sympaticky neuchopitelný příklad vizuálně zajímavé kapely, která provokuje jak v klipech (Flash Delirium), tak prostřednictvím psycho-projekcí, hudbou samotnou a bůhvíčím ještě. Karel Veselý o nich přitom v souvislosti s poslední deskou pro A2larm napsal, že jen „trollují své fanoušky“ a že „nejsou první kapela, která nenáviděla svoje posluchače tak moc, až jim předhodila záměrně špatné desky“. Souhlasíš?
MGMT jsem měl vždycky strašně rád. Oracular Spectacular pro mě bez pochyby zůstává díky tebou zmiňované všežravosti deskou roku 2008 a lví podíl na mém okouzlení mají samozřejmě i klipy Raya Tintoriho. Tady nejde nepodlehnout tomu, že MGMT mají vždy promyšlené všechny složky.

Podle mě nejde o záměrný trolling, ale o touhu maximálně se vzdálit první desce, kterou asi nenávidí, stejně jako svůj debut nesnáší např. The Horrors. Ve vynikající knize Kup si svou revoltu! je část kapitoly přímo zaměřená na to, zda je renomovaný interpret skutečně schopen vytvořit něco, co drtivá většina fanoušků nerozdýchá. Jako příklad uvádí autoři Joseph Heath a Andrew Potter desku Metal Machine Music od Lou Reeda. A v případě Nirvany Cobainovi vyčítají chuť naštvat s In Utero fanoušky Nevermindu, protože operují s tím, že žádná alternativní hudba možná vůbec není a existuje zkrátka buď špatná, anebo dobrá muzika. A když děláš dobrou, tak si lidi najde.
Pro mě je snaha vzdálit se určitému výrazivu kvůli tomu, že ti přinesl davy posluchačů, u nichž si nejsi jistý, zda ti jsou sympatičtí, naprosto pochopitelná. A u Nirvany a Radiohead víme, že to vědomě udělali. Já veškerou tvorbu vnímám jako komunikaci. Hledání tvaru, který pak nachází své publikum. Musí být frustrující pustit do světa něco pro autora velmi intimního a křehkého a pak sledovat, jak se z toho stává jenom jakýsi banální nápěv, který si broukají lidé, s nimiž by nedokázal najít společnou řeč. Logicky to pak ten, kdo toužil po porozumění, může chápat jako selhání komunikace. Podobné dilema třeba může mít malíř, který prodává svůj obraz a ví, že si ten originál může dovolit mít jenom nějaký boháč, který jej nejspíš bere jako investici. Dostává se ti uznání od někoho, koho si nemůžeš vážit, což není příjemný pocit. Tady nejde vůbec o nějaké dobré nebo špatné umění, zaprodání se nebo kontrakulturu, ale o to, jak se dá komunikaci zacílit. Co se vlastně dá vyslovit. Komu můžeme říct to, co říkáme. A jak to, co říkáme, ovlivňuje ten, kdo nás poslouchá.

Nějaká současná česká kapela, jejíž image ti přijde zajímavá a funkční v rámci toho, co tvoří?
Hodně se mi líbí spojení, co vytvořili Ideamakers a Houpací koně. Ze všech klipů, který Ideamakers pro Houpáče natočili, je znát vzájemné porozumění věci a tématu. Perfektní smysl dávají fotografie Jana Duriny pro Fiordmoss, jasně identifikovatelnou estetiku mají Palermo. Wild Tides jsou frajeři se stylem.

Viděl jsi ještě pořád čerstvý videoklip k songu Železem rty od Schwarzprior v režii Ondřeje Nováka? Výjimečná záležitost. Sleduješ videoklipy?
Až teď jsem si ho pustil, neznal jsem ho, moje chyba, a líbí se mi hodně. O videa se zajímám už proto, že to bylo nejspíš spojení klipu Tarsema Singha a skladby Losing My Religion od R.E.M., které ve mně ve dvanácti letech odstartovalo jakousi hlubší fascinaci popkulturou.

Zaujal tě svou vizuální identitou nějaký festival?
Budu banální. Creepy Teepee, Melt!, Primavera Sound.

Jakým způsobem podporuješ svou oblíbenou kapelu? Jdeš na koncert, koupíš si vinyl, tričko, zajímáš se o merch?
Jdu na koncert a zajímám se o merch. Dost často si koupím tričko, za což se mi doma právem smějou. Mám jich už tolik, že bych fakt chtěl žít tak dlouho, abych je všechny unosil. Ale hudbu fyzicky vlastnit nechci a díky downloadům a streamům nemusím. Baví mě ji poslouchat, ne držet nebo skladovat. Nemůžu říct, že by to se mnou cokoli dělalo, když beru do ruky vinyl. Tady je zřejmě dobře vidět, že jsem víc na straně image než substance.