Ulsect a Zhrine na nových metalových cestách?

Kolem Ulsect a Zhrine bylo hned od vydání debutů rušno. Obě kapely přišly s poměrně žádanou extrémně metalovou polohou, která vychází z moderního black/deathu, ale zároveň příliš neexperimentuje a nenápadně rozvíjí to, co začali odkrývat průkopníci. Zjevná je rezignace na oldschoolovou estetiku. Nehledejme dřevnost, svéhlavé sypání, testosteronovou demonstraci, špínu za nehty. Sóla vyklidila prostor intenzivní disharmonické riffáži, daleko více se pracuje s ucelenou atmosférou a komplexnější strukturou skladeb. Ulsect a Zhrine však nejsou z jednoho těsta, výčet podobností pomalu končí. Koncert ve smíchovském klubu Underdogs' může posloužit jako hlučný důkaz.

Ten večer neměl headlinera. Čekaly se vyrovnané partie, obě kapely dostaly obdobný časový prostor. Na pódiu se jako první objevili Ulsect alias nizozemská superkapela, v jejíž sestavě figurují mimo jiné dva členové Dodecahedron a bývalý basák Textures. Hutnou mlhu v sále rozvířil otvírák Fall to Depravity, který během nemnoha okamžiků odhalil, o čem že ti Ulsect jsou. Vezměte techničtější death metal, zkřižte ho s moderním blackem a nezapomeňte, že zespoda skladby jistí djent. Jestli představy selhávají, zkuste jim pomoci jménem Ulcerate, jen ho zpřehledněte a udejte mu rytmus, který je přívětivý pro kývání makovicí. Každopádně s přibývajícím počtem minut se kouzlo relativně osobité kombinace vytrácelo. I když drive ze skladeb nevymizel, vrcholy zněly i vypadaly velmi podobně – synkopický groove, basák djentař, čarování rukama. Mohutný set, ale s výhradami.

Islandští Zhrine na to šli jinak. Na rozdíl od Ulsect se našel prostor pro zklidnění, pro tichý part, pro přejezd smyčce přes struny kytary. Takové pasáže nevyzněly jen jako přípravy na ostrý metalový ortel, v setu měly plnohodnotnou roli. Žádný bílý kontrast k černé. Prvotřídně zvládnuté dynamice a vzdušnosti skladeb napomáhal jednak perfektní zvuk, jednak bicí, které se nestyděly za proložení kulometu jednoduchým rockovým beatem nebo střídmým využitím činelu. Zhrine se tak dokázali oprostit od blackmetalového trendu, který vychází z okultna a kápí, aniž by se zbavili typického disharmonického riffu. Jistěže z přístupu à la Deathspell Omega či Svartidauði vykvetlo kvantum výborných desek, známá floskule však praví, že čeho je moc, toho je příliš. A Zhrine ukazují, že moderní žánrové cesty mohou vést i jinudy.